igamenir

Stvoření Uraku

Psáno jako úvod pro smyšlený svět stvořený pro hraní Dračího doupěte, rok 2002

Pět sourozenců, mocných bohů, bez minulosti. Odkud přišli? Kdo jsou jejich rodiče? Kde získali takovou moc? A proč? Proč. To je ta nejzrádnější otázka. Těžko se dá odpovědět. A s jedním protože dostaneme nespočet novým proč. A tak vám nevysvětlím nic z jejich minulosti. I kdybych chtěl, nemohu. Nic o ní nevím. Ale nevadí. Kvůli jejich minulosti to nepíši. Nebudeme se tím tedy zabývat.

Jednoduše, pět sourozenců již navštívilo mnoho světů a rozhodli se, že stvoří svůj vlastní svět. Nový, krásný, který by se všem líbil a všichni by jej chodili obdivovat. Ze svých cest si přivezli mnoho zkušeností a poznatků a řídili se jimi. Trendem v ostatních světech se stalo odlišení čtyř základních elementů. A tak si je rozdělily. Nejstarší Cheuta si vybrala oheň. Brádes si vzal na starost zemi. Huád toužil ovládat vodu a Šístovi zbyl vzduch. Teď se určitě divíte, kde se zapomněl poslední sourozenec. Ale Misti byla příliš mladá a bezstarostná, než aby mohla nést zodpovědnost za celý element. Starší sourozenci jí jasně dali najevo, že jí mají rádi a váží si jí, ale že si nepřejí, aby jim svou nerozvážností pokazila nádherné dílo. Misti se ukázala moudřejší než očekávali a ani příliš neprotestovala.

Když se dohodli na dalších podrobnostech, správné naplánování je ze všeho nejdůležitější, vkročili do Prázdna a utvořili kruh. Nejstarší napřáhla ruce a sepjala je. Chvíli je tak držela, ale poté začala ruce pomalu oddalovat. Mezi dlaněmi držela průhlednou kouli, ve které řádily plameny. Vůči bohům byla malá, sotva jako fotbalový míč. Sourozencům stačila. Nechtěli ohromný svět, nad kterým by během chvilky, z jejich pohledu během pár tisíciletí, ztratili kontrolu. Přáli si malý útulný svět a takový byl, nebo spíše bude, až s ním skončí. Cheuta spustila ruce. Její úkol prozatím skončil. Nyní musela načerpat síly na další fázi.

Zatím se do díla pustil bratr, po její levici. Brádes položil ruku na vršek koule. Plameny, již tak dost chaotické, začaly šlehat ještě zmateněji. Shora se na ně hrnula silná vrstva půdy a utlačovala je pod sebou, až jim zbyl jen malý prostor na samotném pólu. Celá dolní polovina koule se naplnila zemí, skrz kterou plameny nedokázaly proniknout. Snažily se ji roztavit, ale dosáhly pouze toho, že celou zem příjemně prohřály. Brádes spustil ruce k tělu, když si všiml, že jeden plamen unikl a zmateně létal nad zemí. Někdy dokonce podivnými stezkami na kraji prolétl dolů do vířícího ohně a jinde opět vylétl. Brádes se už už chystal opravit své dílo a zavřít neposlušný plamen k ostatním, ale nakonec si to rozmyslel. Líbilo se mu, jak si při letu hrál se světlem, nebo spíše se stíny; natahoval je a zase zkracoval. Někdy je nechal úplně zmizet a jindy, když se schoval pod zem, je naopak proměnil do naprosté černoty. Náhoda je moudřejší než všichni bohové dohromady, řekl si a kývl na bratra, aby pokračoval.

Huád, stejně jako bratr před ním, položil svou ruku na vršku. Znenadání se objevila kapka vody a spadla na zem. Pomalu stékala po nerovnostech dolů až do sáhla nejnižšího místa a tam v klidu zůstala. Mezi tím se objevila na vrchu další kapka a následovala příkladu té předchozí. A za ní další a další … tak dlouho, dokud se téměř celá zem nepokryla vodou. Nad hladinou zůstala jen poměrně malá část. Někde ale z vody ještě zvědavě vykoukával ostrůvek divíc se, co se přihodilo, na pevnině zase sem tam uvízlo v nížině pár kapek a vytvořilo jezero. Krása. Huád si chvíli prohlížel své dílo, ale pak rychle kouli pustil a naznačil nejmladšímu stvořiteli, aby ihned pokračoval. Všiml si totiž, jak se pomalu voda odpařuje teplem z uzamčených plamenů. Když pára dosáhla stěn koule, ochladila se na vodu a stékala po stěnách zpět do moří.

Šísto nezahálel. Uchopil polotovar oběma rukama a přiložil jej k ústům. Silně vydechl až se celá horní polokoule, do té chvíle prázdná, naplnila. Výdech byl tak silný, že vzduch začal divoce vířit. Postupně se uklidňoval, ale nikde se neuklidnil úplně. Větry vanuly křížem krážem po celé zemi. U stěny koule se vždy ochladily a poté se vydali na cestu přes zemi, aby se po čase opět vrátili ochladit ke stěně. Vodní pára už se neodpařovala tak rychle a nestoupala až nahoru k nebeskému stropu, ale již ve vzduchu se díky studeným větrům proměnila na vodu, formou deště spadla zpět na zemi a v řekách se vrátila do moře. Šísto ale neskončil. Stejně jako Brádovi se mu líbila hra se stíny, ale neposlušný plamen mu hatil jeho plány, míchal teplé a studené větry, měnil jejich směr a odpařoval vodu rychleji, než Šísto chtěl. Vzal proto tento plamen a vytvořil z něj malou kuličku. Tu pak poslal putovat pravidelně po stěně koule. Vždy nahoru k vrcholu a poté po stěně dolů skrz Vířící oheň a zpět na druhé straně nahoru k vrcholu. Teď teprve byl Šísto s prací spokojený. Dal si ruce za záda a pohlédl na Cheutu, která se již připravovala na druhé kolo.

Nedaleko seděla Misti a nadšeně pozorovala své starší sourozence. Líbila se jí jejich dílo. JEJICH dílo. Možná jsem mladá, ale určitě nejsem nerozvážná, zasloužím si být Stvořitelem, pomyslela si. Natáhla ruku směrem ke kouli a zavřela oči. Pak si přejela ukazováčkem druhé ruky po obočí a stejný pohyb naznačila nataženou rukou směrem ke kouli. Když otevřela oči, všichni sourozenci se na ni dívali. Cheuta vydala trochu rozzlobená, ale všichni bratři se na ni vesele usmívali.

Cheuta se snažila zapomenout na neposlušnou sestru a duhu, kterou stvořila, a uchopila kouli. Zavřela oči a vtělila se do Slunce, neposlušného plaménku vytvarovaného Šístem do malého míčku. Celý svět zaplavilo jasné světlo a ze země začal rašit nespočet různých květin a stromů a hub. Listy se zavlnily a vyslaly do vzduchu mračna včel a much, po zemi se pochodovali legie mravenců, tolik hmyzu se objevilo, že vyjmenování všech druhů by trvalo déle než svět sám, a jen, aby se staraly o nový zelenající se svět. Brádes přistoupil blíž ke kouli, stejně tak zavřel oči a zmizel, vtělíc se do země. Po něm následoval Huád i Šísto. Během okamžiku se otevřeli jeskyně a z nich vyšli jeleni, zajíci, koně, tygři, vlci, veverky, nosorožci, … Zvěř všech druhů a barev se rozutekla po zemi. Vody se zčeřily a na břeh začali vylézat krokodýlové, žáby, hadi, mloci, krabi a mnoho jiných podivných tvorů, aby za sebou zanechali delfíny, pstruhy, kosatky, úhoře, kapry, velryby a další prapodivné ryby. Radost zrození pokračovala. Příjemný větřík přivanul hejna skřivánků a koroptví, čápů, hrdliček, orlů, jestřábů a jiných ptáků, a ti začali zpívat na oslavu svých bohů i sebe samotných. Čtveřice se objevila zpět na svých místech, šťastná z té nádhery.

Sestřička se objevila chvíli po nich. Cheuta se už chtěla začít zlobit, když si všimla těch krásných motýlů. Tentokrát se na Misti usmála. Musela uznat, že tohle si jí opravdu povedlo.

Čtveřice bohů se připravovala na poslední část Zrodu. Brádes vypustil z jeskyní, mnoho druhů zvířat, kteří nyní bezstarostně běhali po zelených pláních. Ale některé druhy byli stvořeny proto, aby byly povýšeny – obdarovány myslí, která je nemilosrdně vrhne do světa chaosu. Každý ze Čtyř si vybral jedno místo ve světě, kde se zhmotnil v úžasné podobě, aby na něj nebylo zapomenuto.

Nestarší bratr usedl k ústí rokle procházející napříč celým pohořím později nazývaným Ostnaté na druhém největším ostrově. Hory bylo prošpikováno stovkami chodbiček. Některé vytvořil Brádes při oživení zvěře, jiné vyhrabala právě tato zvěř jako své doupata. Narmasové byli největšími z horníků. Velice se podobají krtkům, ale jsou velice chlupatí a velcí asi jako divoké prase. Právě je bůh volal a oni odpovídali. Pohoří naplnilo radostné kvičení, jak se narmasové hnali k ústí rokle jako hledajíc dávno ztraceného bratra. U svého cíle se však zastavili, bratr zde nebyl. Čekala na ně však jiná radost.

Dlouho si Huád vyhlížel, kde se usadí. Nakonec zvolil ostrov třetí svou velikostí. Líbila se mu jeho poloha, jak vedl nespočet menších ostrůvků k dvěma velkým. Snesl se asi pětiset sáhů od břehu. Pomalu se vydal ke břehu do velké zátoky. Za ním se řadili voje bílých delfínů, vesele vyskakovali nad hladinu a zdravili svého generála v čele. Vůdce voje se postavil doprostřed zátoky. Dal svým vojákům rozchod, musel počkat až se celý průvod vtěsná do zátoky, kterou vybral.

Cheuta si vybrala kopeček uprostřed obrovského lesa (později i Obrovského lesa) na největším z ostrovů. Postavila se na vrchol a začal volat. Toto volání slyšel jen jeden druh ze všech – přes jeden a půl metru vysoké opice, jakási směs šimpanzů, goril a vřešťanů. Tito opy se poslechli volání své paní, přestože netušili proč, a vycházeli z lesa a poklopovali vrchol kopce jako by očekávali nějaké úžasné představení, nevěda, že to oni budou vystupovat.

Podivné shromáždění obdivoval také jeden osamělý rys. Šel za nimi ze zvědavostí, kam všichni jsou, ale nyní nic nechával. Možná by mohl nějakou ulovit a zahnat hlad, který ho začal přemáhat. Náhle však zaslechl své vlastní volání. Nevysvětlitelné nutkání jít na druhou stranu pevniny a vyhledat obrovské traviny zahnalo hladovění, a tak se vydal na ten džihád. A Šísto čekal na jeho konci.

Přestože byli od sebe mnoho mil vzdáleni, spojili všichni čtyři své mysli, aby učinili nejmocnější kouzlo ze všech, pokud vůbec lze řadit mezi kouzla. Všichni opové, narmesové, delfíni i rysové upadli do hlubokého spánku naplněným ohromujícími, poučnými sny. Nikdo z nich si tento sen nepamatoval, ale přesto si z něj mnoho odnesli. Uměli mluvit, uměli psát, uměli číst, ale hlavně uměli přemýšlet a znali. To nebylo vše, co se změnilo. Všem se svaly a kosti přetvořily a přizpůsobily chůzi po dvou, samozřejmě i u delfínů se ocasní ploutev rozdělila. Narmasům, opům i rysům se zkrátily chlupy a někde úplně zmizeli. Narmasům zůstali dlouhé vlasy a vousy, opům kratší vlasy i vousy, a rysům zmizeli vousy úplně a vlasy měli řidší. Delfíni si na chlupy stěžovat nemuseli. Žádné neměli předtím ani teď. Všem se zkrátil čenich na malý pohledný nos.

Mnoho jiných změn se událo. Nebudu je všechny popisovat, vždyť na samotné činnosti málokdy záleží, důležité jsou výsledky – čtyři rasy, myslící a mluvící. A divící se. Stalo se vám někdy, že jste se probudili a hned jste si neuvědomovali, kde jste? Pak jste si vzpomněli a ten pocit jste zapomněli. Oni si však nemohli vzpomenout. Neměli žádné vzpomínky. Jen vědomosti ze snu, na který si také nepamatovali. A uprostřed nich byl někdo jiný. Prohlédli si jej a zažili svůj první děs, první lásku, první nenávist, první údiv, první nedočkavost. Chtěli tolik odpovědí: „Kdo jsem? Proč tady jsem? Jak jsem se zde ocitl?“ Žádné dostali. Jejich bůh se na ně jen usmál a zmizel.