igamenir

Malý byt

Dorazil jsem tedy domů z práce o něco dřív. Byl jsem celý uřízený, jak jsem spěchal. Několik zastávek jsem dokonce běžel, abych byl doma co nejdřív. Pán na tom trval, abych stihl celý byt uklidit.

Tedy teď si říkám, že výraz „domů“ není přesný a Pán by mě za něj asi potrestal. Byl to Pánův byt pochopitelně a já otrok v něm pochopitelně přebýval s jeho svolením. Patřil jsem Pánovi a bydlel jsem u něj už několik let, kdykoliv jsem nebyl v práci. Jiný domov jsem neměl, a proto jsem tak označoval tento byt.

Je trochu ironické, protože Pán byt za domov nepovažoval. Dřív bydlel v jiném městě v krásně zařízeném domku – kuchyně, obývák, pracovna, velká ložnice, krásná koupelna, pokoj pro hosty, ve sklepě herna, a velká zahrada s vysokým neprohlédnutelným plotem a v rohu kotec, kde jsem zůstával, pokud mě nenechal zamčeného v herně. To byly krásné časy. Ale to už je minulost. Nevím z jakého důvodu, do toho otrokovi nic není, Pán se musel přestěhovat do tohoto města do malé garsonky v novostavbě. Na jedné straně kuchyňská linka, na druhé postel, uprostřed gauč a malý koupelna se sprchou, to bylo vše.

Rozhlédl jsem se po malém bytě, a zatímco jsem se svlékal, dělal jsem si v hlavě na úklid. Svlékl jsem nátělník, kalhoty a sandály a vše složil na hromádku a uložit do skříně do zásuvky až dole, kde bylo všechny mé věci – vlastně jenom ještě jedno triko a kraťasy a mikina. Otrok nic víc nepotřeboval. Spodní prádlo jsem nevlastnil, žádné cennosti ani osobní věci, a mé doklady byla spolu s otrockou smlouvou v pánově sejfu v bance.

Nahý, jenom v řetězovém obojku se zámkem, jsem šel do kuchyně umýt nádobí od snídaně. Vlastně nevím, proč jsem tak spěchal domů. Starý dům bych uklízel několik hodin, ale tento byt je uklízený během pár minut. Jako potvrzení jsem odložil poslední talíř, vše rychle utřel a uložil do skříně. A co dál?

Usoudil jsem, že další uklízení není potřeba. Vyndal jsem tedy ze skříňky v kuchyni Pánovo oblíbené Bordeaux, zkušeně lahev otevřel, vzal do ruky ubrousky a dvě sklenice a odnesl je ke stolu. Jednu jsem postavil blízko k pohovce a nalil do ní okem přesně odměřené dvě deci, jak jsem se musel bolestivě naučit, a druhou postavil spolu s lahví doprostřed stolu. Ta druhá samozřejmě nebyla pro mě, otroci pijí jen vodu, ale pro návštěvu, kdyby náhodou přišla.

Pak už jsem žádný úkol neměl. Naposledy jsem se rozhlédl po bytě, že je vše urovnané a uklizené, a klekl jsem si vedle gauče naproti dveřím. A čekal.

Asi za půl hodiny jsem uslyšel zarachtání klíče v zámku. Rychle jsem se tedy předklonil, zadek vystrčil do výšky, hlavu opřel o podlahu a dal si ruce za hlavu. Pán této poloze říkal „zadek“ nebo prostě „čtyři“, když chtěl zkoušet mou paměť. Měla ukazovat mou podřízenost a oddanost a proto jsem ho tak měl vítat.

„Dobrý den, Pane,“ pozdravil jsem stále se dívajíc do parket, když se dveře otevřely a někdo vešel. Neviděl jsem, kdo vešel, ale podle známých zvuků jsem poznal, že je to Pán. Kdo jiný by také měl klíč, že. Pán se zul, pomalu ke mně přešel a zastavil se přede mnou. Chvíli stál a asi si mě prohlížel, jak nehnutě čekám.

„Koukám, že máš vše hotovo,“ řekl Pán trochu unaveným, ale pořád výrazně dominantním hlasem. „To je dobře. Tak už tě dnes asi nebudu potřebovat, dnes se budu jen snažit vyřešit náš ‚malý‘ problém.“ Důraz na slovo malý dávalo znát, že naráží na velikost bytu. Věděl jsem, že s ním není spokojený, ale netušil jsem, že hledá jiný. Ale byl jsem rád, do tohoto jsme se oba špatně vešli, přestože jsem byl jen otrok.

„Ke dveřím, klekni,“ řekl rázným hlasem. Zvedl jsem tedy hlavu ze země, došel kolem Pána po čtyřech ke dveřím, tam jsem se postavil na kolena, vyrovnal se a dal si ruce za hlavu. S výrazem směřujícím do zavřených dveří jsem čekal, co bude dál.

Podle zvuku jsem poznal, že se Pán šel napít vína a pak se začal vysvlékat. Doufal jsem, že mě povolá, abych se postaral o jeho nástroj mezi nohama, ale ani si na mě nevzpomněl a šel rovnou do koupelny. Zavřel za sebou dveře a za chvíli jsem už slyšel sprchu. Zavřel jsem oči a během čekání jsem si představoval, jak asi sexy asi vypadá právě v té chvíli. Voda stéká po jeho svalnatém mokrém těle… Škoda, že jsem se nemohl dívat.

Po několika minutách jsem slyšel, jak Pán zavřel vodu a za dalších pár minut už jsem slyšel otevírání dveří. Narovnal jsem se do dokonalého kleku. Pán si mě ale stále nevšímal a šel se znovu napít vína. Pak jsem ale uslyšel otevírání skříně, kde byly schované všechny Pánovy hračky. Péro už tak tvrdé a natěšené poskočilo radostí. Po krátkém přehrabování Pánovy kroky skutečně zamířily ke mně.

„Ruce dolu,“ řekl Pán zostra. Uvolnil jsem ruce, které už za hlavou trochu ztuhly, a rychle je překřížil za zády. Slyšel jsem fólii a pak už mi ji Pán natáhl přes oči a začal ji ovíjet kolem hlavy, aby plně zakryla oči i uši. Pán fólii utrhl, ale ještě nebyl hotov. Zatáhl mi za ruku, abych ji podržel víc od těla, a začal mé zápěstí, jako obvykle sevřené ve volnou pěst omotávat fólii, až jsem vůbec nemohl pohnout prsty. Když jsem ucítil další trhání fólie, stáhl jsem ruku a nastavil druhou. Pán ji omotal stejně pečlivě. Představil jsem si, jak asi vypadají teď mé ruce, zakončení zafóliovanými packami.

Pán věděl, že teď nic nevidím a přes šustění fólie skoro neslyším a neobtěžoval se proto ani vydávat další příkazy. Rukou mě prudce otočil a pak mě chytnul za obojek. Přešlápl jsem koleny, abych srovnal nohy s tělem a byl připraven Pána následovat. Skoro jsem přitom ale přepadl, protože Pán na nic nečekal a už mě táhl za sebou. Zahnutí do dveří a mokré dlaždičky napověděly, že mě vtáhl do koupelny. Tam se ale nezastavil. Odtáhl mne dalších pár metrů a strčil přes vyšší okraj do mokré vaničky ve sprše. Zde mě pustil a já měl čas se urovnat v kleku. Čekal jsem, co bude dál, ale jen jsem uslyšel vzdálené, fólií tlumené dvojí bouchnutí. Došlo mi, že první byly dveře sprchy a druhé dveře koupelny. Pán mě odložil jako už několikrát předtím na jediné volné místo v tomto malém bytě, kde jsem mu nepřekážel.

Uvolnil jsem klek a spustil ruce do vaničky se zbytky vody, posadil jsem se na zadek a přemýšlel, co bude dál. Když budu mít štěstí, Pán mě ještě vytáhne na nějaké hraní, ale pochyboval jsem. Spíš jsem mohl doufat, že voda ve vaničce brzo uschne a já se budu moci schoulit a trochu vyspat.


Dřepěl jsem ve vaničce, která pomalu usychala, a bloudil jsem v myšlenkách. Vzpomínal jsem na venkovské sídlo mého Pána a na svůj kotec, který byl tak velký a teplý. Vracel jsem se fantazií k akcím, které jsem u Pána začal, velké pařby, služby mnoha hostům i Pánovi samotnému.

Tu mě najednou vytrhl ze všeho dunivý zvuk. Vteřinu až dvě jsem přemýšlel, co to může být, než mi došlo, že to bylo otevření dveří koupelny nebo už přímo sprchového koutu. Rychle jsem se otočil směrem, kde jsem si představoval dveře. Nešel jsem do kleku, k tomu jsem neměl rozkaz, ale sedl jsem poslušně na paty, narovnal se a dal si fólií ovázané ruce za záda. Zvedl jsem krk, aby měl Pán volný přístup k obojku a mohl mě za něj vytáhnout.

Chvíli se nic nedělo, za obojek nikdo netahal. Pak jsem ale ucítil na prsou teplý proud tekutiny. Došlo mi, že jde o Pánovi moč a hned jsem otevřel pusu. Nejen proto, že už jsem měl sucho v puse od žízně, ale protože jsem se prostě těšil na Pánovu moč a na vše, co by pak mohlo následovat, pokud má služba Pána vzruší.

Pán namířil proud do mé pusy a mírně nahořklá tekutina začala proudit do mého krku. Rychle jsem polykal a nastavoval jazyk, aby bylo vidět, jak mi Pánův dar chutná. Pán ale změnil směr proudu a prokropil mi vlasy, pak znovu hruď, chvíli i přirození, které jako vždy trčelo tvrdé vzhůru, až se vrátil k hrudi a tam proud dokončil. Těšil jsem se, že budu moci Pána očistit a pokouřil, ale místo toho jsem uslyšel další bouchnutí zavíraných dveří. Zavřel jsem pusu, smutně svěsil hlavu a naposledy se mlsně olíznul. Dnes toho asi víc nebude.

Vanička mokrá od Pánových chcanek mi vadila mnohem méně než vanička mokrá od vody. Rovnou jsem se tedy schoulil na její dno a za čichání oblíbené vůně jsem se snažil usnout. Přesto jsem se neubránil, abych se nevracel ke vzpomínkám na předchozí obydlí. Snažil jsem se myšlenky zahnat, protože mě mučili a nebylo to mučení v tom vzrušujícím smyslu, ale bylo to těžké.


Ani nevím, za jak dlouho to bylo. Nevím, jestli jsem už podřimoval ve snech nebo ještě bloudil ve fantaziích. Najednou jsem ucítil prudkou bolest v ruce, která mě probrala. Co to sakra bylo?

Z ničeho nic na mě začaly dopadat proudy ledové vody, která mě vrátila do přítomnosti. Pán se mě snaží probrat. První bylo kopnutí a teď studená sprcha. Rychle jsem se zas zvednul a klekl jsem si do vzorné pozice. Kolena od sebe, ruce za hlavou, tělo vzpřímené… jen jsem netušil, kam se dívám, úplně jsem ztratil přehled o směru, kterým jsou dveře ven a Pán v nich.

Déšť studené vody přestal. Zamyslel jsem se, jestli se nemám trochu oklepat, ale Pán byl už asi dost naštvaný, že mě musel budit. Bál jsem se, co by mi udělal, kdybych no mé oklepání namočilo. Radši jsem tedy čekal.

„Ven!“ ozvalo se tak zostra, že jsem to slyšel i přes fólii, která mi kupodivu ještě držela omotaná kolem hlavy. Místy se sice svezla jinam, ale jinde se zas mým tělesným teplem stáhla, takže žádné zlepšení ve vidění ani poslechu nenastalo.

Pořád jsem netušil, ze kterého směru Pánům příkaz přišel, tak jsem si pomohl rukama a natáhl je dopředu. Když jsem nahmátl stěnu, začal jsem hmatat rukama do stran. Levá ruka narazila na něco visícího, co asi byla sprchová hadice nebo někdo velmi obdařený. Pravá ruka ale sáhla do prázdna. Otočil jsem se tedy tím směrem a rukama nahmátl okraj sprchy, abych ji opatrně překročil. Vylezl jsem metr před sprchu, ale dál jsem už nešel. Byl jsem mokrý a bez přímého rozkazu jsem nechtěl zamokřit podlahu. Kdo by to pak po zaslouženém výprasku asi vytíral, že.

Čekal jsem na předložce a urovnal se v kleku. Myslel jsem, že mě Pán odmotá ruce a hlavu, abych se mohl usušit, ale místo toho na mě přistál velký ručník a Pán mi v rychlosti osušil záda, hruď, ruce i vlasy. Pak ještě dost drsně osušil mé péro a koule a zadek, až jsem se začal bolestí kroutit. Pán si toho nevšímal a rychle dokončil hrubé osušení mého těla.

Ručník zmizel a Pánova ruka mě bafnula za obojek a odtáhla do ven z dlaždiček na parkety. Odtáhla mě pár metrů někam, dle mého prostorového tušení někam mezi gauč a kuchyni, a tam mě ruka pustila. Zase jsem se urovnal v kleku a čekal.

„Tak to je on,“ ozval se Pánův hlas. Na koho to mluví? Asi minutu se nic nedělo a já dál držel pozici a vystavoval se Pánovi a někomu neznámému.

„Pozor,“ ozvalo se najednou Pán znovu. Postavil jsem se rychle na nohy, mírně se rozkročil a zase se srovnal do přímého postoje, ruce stále za hlavou. Péro se již zase začalo stavět, protože tato pozice mohla znamenat jedině „ruční“ inspekci těla. Tvrdlo ale pomaleji než obvykle, protože identita neznámého mě stále trápila.

Jak jsem čekal, za necelou minutu mi začala po těle jezdit ruka. Začala na břiše a pomalu zamířila k bradavkám. Jemně po nich přejela a jednu trochu zmáčkla. Péro už trčelo dopředu, ale místo hrdého směru vzhůru se stále pohupovalo spíše dolu. To ale rychle napravila druhá ruka, která náhle přistála na mých koulích a sevřela je do mírného stisku. Péro zareagovalo a zvedlo se, možná aby rukám dopřálo lepší přístup.

Druhá ruka stále svírala koule, zatímco druhá ruka se svezla dolu k péru a objala ho do dlaně. Pomalu ho začala honit a přitom postupně zesilovala stisk. Zatnul jsem svaly, abych se nehnul ani o píď. Druhá ruka se ale přidala také a začala koule svírat a tahat je směrem dolu. To už představovalo trochu problém a já se začal prohýbat kupředu a poklesávat v kolenou, abych tah zmírnil.

Ruce najednou povolily a stáhly se.

„Vyzkouším ho,“ ozval se najednou hluboký rozhodný hlas. „Na víkend. Pak Vám dám vědět, jestli si ho nechám nebo ho vrátím.“

„Platí,“ řekl Pán. „Ale věřím, že si ho necháte. Je skvěle vycvičený, opravdu se ho vzdávám nerad. Mít na něj prostory …“

„Uvidíme,“ odvětil neznámý hlas. „Už musím jít, ale jsme dohodnuti. Papíry mi pošlete zítra kurýrem a jeho čekám v šest u mne.“

„Určitě, mějte se,“ rozloučil se Pán a já přitom stále netušil s kým. Už jsem ale chápal, co Pán při příchodu myslel tím, že dnes bude řešit ‚náš malý problém‘. Uslyšel jsem odcházející kroky a bouchnutí dveří. Pak se kroky opět přiblížily.

„Budeš mi chybět, zmrde,“ řekl Pán tak blízko, že musel být ani ne půl metru ode mne. „Opravdu budeš. Jsi dobrý zmrd.“ Nečekal jsem, že Pán projeví takové city. Nebylo to zvykem, nejen u něj, ale ani obecně u kohokoliv vůči zmrdům, jako jsem já.

„Ale už tě nechci vidět,“ pokračoval Pán najednou velmi hrubým hlasem. „Jestli mi uděláš ostudu tím, že tě nový Pán odmítne, rozsekám ti zadek rákoskou tak, že budou vypadat jak tatarák.“

Péro pokleslo a vyděšeně jsem polknul. To byla asi pro Pána dostatečná odpověď, protože mě bez okolků chytil za hlavu a strhl na zem. „A teď mazej zpátky do sprchy. Ráno ti řeknu, kam se zítra po práci dostavíš.“