igamenir

Vysvědčení

Když jsem přišel konečně z práce domů, bylo otevřeno. Vešel jsem dovnitř, v klidu se zul a cestou do ložnice nakoukl do kuchyně. Michal umýval kuchyňskou linku, jenom v košili a spodním prádle. Vedle bylo vyskládané umyté nádobí a i dlaždičky se zdály přeleštěné. Subíček se nějak moc snaží.

Pokračoval jsem do ložnice, abych si odložil tašku a bundu. Nespěchal jsem. Michal se opravdu až moc snažil. Před pár měsíci jsem mu dal klíče, aby mohl v domluvené dny před lekcí přijít dřív a poklidit nebo uvařit, ale nikdy nebyl tak pilný. Pak jsem si vzpomněl – dnes vlastně dostávali vysvědčení. Koho by to napadlo, že dávají už ve čtvrtek a ne v pátek poslední den. No nevadí. Když jsem to nečekal a nic si nepřipravil, o to víc si to užiju. Ani jsem se nepřevlékal a vešel jsem do obývacího pokoje, který navazoval na kuchyň.

„Dobrý den, Pane,“ pozdravil slušně Michal a otočil se ke mně, s rukou pořád na hadru. Obvykle usměvavá tvář byla tentokrát trochu posmutnělá a dávala znát, že mě nečeká milé překvapení. Červenou flanelovou košili měl ale rozepnutou, aby odhalovala štíhlé tělo náznaky buchet na břiše a pod nimi příjemně vyplněné bílé boxerky. To mi ke štěstí zatím stačilo.

„Dáte si kávu, víno, whisky nebo něco jiného, Pane?“ zeptal se Michal, jak jsem ho to učil, a vytrhl mě tím z myšlenek. Neodpověděl jsem a místo toho jsem zamířil ke stolu, na kterém jsem zahlédl vysvědčení. Michal nervózně přešlápl na bosých nohou a tiše vyčkával. Postavil jsem se na něj a zadíval jsem se na známky. Tušil jsem, že nebudou dobré, ale uvidím… Chování za jedna, Český jazyk za čtyři… Sakra. Či spíš, hurá? Rád jsem trestal, takže jsem měl radost, ale nedal jsem to znát. Zatvářil jsem se přísně a odpověděl na dotaz: „Whisky. A rákosku.“

Periferně jsem zahlédl, že Michal sklopil hlavu a trochu se zachvěl. Otočil se, aby došel do skříňky pro whisky a instinktivně si přejel rukou po zadku. Jo, užij si ho, dokud je tak hladký. Nebude. Michal, jako by slyšel mé myšlenky, ke mně otočil hlavu se smutným výrazem. Otevřel skříňku a vyndal z ní láhev Jamesona a skleničku. Nalil půl skleničky, což bylo rozhodně víc, než běžná dávka, a láhev položil na linku. Odnesl mi skleničku a podal mi ji, stále stejný smutný výraz směřující k mým nohám, aby se mi nemusel dívat do očí. Dělal to rád, i když věděl, že to beru jako provokaci, ale teď už asi nechtěl přidávat.

Vzal jsem si skleničku a pokynul mu, že může jít za druhým úkolem. Zatím jsem si sedl a vzal do ruky vysvědčení. Michal odešel do ložnice a slyšel jsem, že se přehrabuje ve věcech pod postelí, kde byla rákoska uschována.

Čtyřka z češtiny, trojka z angličtiny, čtyřka z matematiky, pak nějaké dvojky, pak ještě trojka z ekonomie… No dostane hodně, ale když souhlasil s trestem za vysvědčení, je to jeho problém. A moje slast.

Michal se vrátil s rákoskou a klekl si přede mě, rákosku v natažených rukou. Pohlédl jsem na něj koutkem oka a přeměřil si ho. Výraz už byl trochu klidnější a nebál se na mě pohlédnout, ale možná jen chtěl vypadat statečný. Pořád se občas zatřásl strachem a spodní prádlo, které by se při jiných dnech už vzdouvalo nedočkavostí, se zdálo splihlejší než po umývání linky.

Nechal jsem ho čekat a zaměřil pohled zpět na vysvědčení. Upil jsem whisky a ještě jednou jsem přelétl pohledem dokument v ruce, pak jsem si ho položil do klína a natáhl jsem se s pitím na stolek vedle gauče. Měl jsem tam pořád připravený poznámkový blok a tužku, kdybych si potřeboval zaznamenat nějaký nápad. Teď poslouží k menší matematice, vzal jsem ho tedy do ruky.

„Pamatuješ si dohodu?“ zeptal jsem se a mrkl přitom na suba, když jsem si rovnal blok v levé a propisku v pravé ruce. „Zopakuj mi ji.“

„Přání za jedničku, Pane,“ začal sub, ale bylo znát zklamání, že tento bod moc nevyužije. Pokračoval tou horší částí dohody: „Deset ran za dvojku, třicet za trojku, šedesát za čtyřku, sto za pětku.“ Na tvář se mu vrátil ten smutný výraz, protože si opět uvědomil, že ho čeká opravdu hodně ran. Statečně ale pokračoval: „Dvojnásobně za zhoršení od minule, pětadvacet za neomluvenou hodinu.“

Nezasloužil si odpověď, jen jsem kývnul a začal si psát do bloku. Čeština za šedesát ran, angličtina za třicet, matematika za šedesát, dvojky za padesát. A dvě přání za dílny a občanku. Tělocvik jsem odmítl počítat a jednička z chování byla samozřejmost, ale na občanku jsem zapomněl, napůl schválně, aby měl alespoň nějakou naději. Dílny byly zasloužené. I tak to bylo dvě stě ran.

„Dvě stě,“ řekl jsem bez výrazu a ještě jednou to přepočítal. Ne že by to bylo potřeba, ale to napětí jsem si užíval. Můj subíček tolik ne.

„Ano, Pane,“ řekl smutně a rozklepal se ještě víc. Všiml jsem si, že se mu oči zarazily na rákosce a vykulil je, když mu došly důsledky. Skoro to vypadalo, že začne už předem brečet. Rozhodl jsem se proto, že napětí už bylo dost a že bych mohl být zas chvíli hodný.

„Máš dvě jedničky, můžeš mít tedy dvě přání,“ řekl jsem neutrálně. „Samozřejmě, že nemůžeš chtít odpuštění trestu. Tedy přání to být může, ale vyplýtváš ho, protože ti ho nesplním. Ale jsem otevřený přání ohledně bicího nástroje. Chceš jedno přání použít na změnu rákosky za jiný nástroj?“

Michalovy oči se náhle rozzářily a vrátila se mu do nich naděje, že výprask ve zdraví přečká: „Ano, Pane, určitě!“

„Dobře,“ řekl jsem s mírným úsměvem, abych ho utvrdil v naději. Odložil jsem blok na stůl a vzal od něj rákosku, kterou stále svíral v ruce. Položil ji vedle sebe a nasměroval ho zpět do ložnice: „Přines mi tedy, čím chceš dostat.“

Michal vyběhl do ložnice, až za ním košile vlála, a začal se hlučně přehrabovat v hračkách. Než jsem stačil promyslet, kde ho budu trestat, vrátil se zpět s jemnými důtkami. Až příliš jemnými, pomyslel jsem si, a zalitoval jsem své občasné dobroty. Ale měl jsem v rukávu ještě jedno eso na později, takže nevadí.

Vstal jsem a automaticky kleknuvšího Michala jsem postavil taky. Převzal jsem od něj důtky a nasměroval jsem ho ke stolu, který stál na pomezí obývacího pokoje a kuchyně: „Sundej si trenky a přehni se přes roh.“

„Ano, Pane,“ řekl hned Michal a stáhl si trenky. Skutečně v nich nic nestálo a nečekalo, výjimečně. Trochu mě to zklamalo, ale chápal jsem to. Podával mi je, tak jsem je vzal a chvíli zvažoval, jestli mu je nedám do pusy. Pak jsem je ale hodil na gauč a postrčením ho nasměroval k rohu stolu, jak bylo předtím určeno. Chytil se rukama za nohy stolu, zatímco roh pod jeho hrudníkem mu poskytoval podporu a vystrkoval mu zadek do místnosti. Flanelová košile splývala kolem stolu a vytvářela estetickou oponu, ze které vykukoval můj dnešní cíl.

Párkrát jsem zkušebně švihl důtkami, ale pak už jsem na nic nečekal: „Nejdřív se postaráme o ty dvojky, subíčku. Ty nejsou tak vážně, ale zlepšit se určitě můžeš. Však příští rok maturuješ a to budu ještě přísnější! Tak jdeme na to. Počítej nahlas desítky.“

Michal nijak neodpověděl ani nepřikývl, ale to nebylo potřeba. Poslouchání bylo trvalým příkazem a nepotřeboval jsem potvrzení. Ostatně dostatečným potvrzením bylo, když křečovitě sevřel nohy stolu v očekávání trestu.

Napřáhl jsem se a … Švih, švih, švih, švih, švih, … začal jsem pravidelně a díky jemným důtkám to Michal poměrně zvládal. Možná zbytečná námaha, ale proč ne. Stejně to bylo za dvojky, které přece jen jsou chvalitebné. … švih, švih, švih, švih, švih, „Deset, Pane“

První dvojka uběhla, aniž jsem si to uvědomil, ale Michal byl v počítání poctivý, tak to nevadilo. Přešel jsem na druhou stranu stolu, přehodil důtky do druhé ruky a pokračoval… Švih, švih, švih, švih, švih, … zvládal to opravdu dobře, ani hlásku nevydal, ale uvidíme později… švih, švih, švih, švih, švih, „Dvacet, Pane.“

Odešel jsem ke stolku a dopřál si doušek mé oblíbené whisky. Michal se trochu přerovnal na stole. Ano, tlačení podložky bývá u trestů nepříjemnější než vlastní trest. Ale jen ze začátku. Za chvíli to přejde. Vrátil jsem se ke stolu… Švih, švih, švih, švih, švih, švih, švih, švih, švih, ŠVIH. … Už mě trochu štvalo, že vůbec nereaguje, tak jsem na poslední ránu přitlačil. Jediným důsledkem bylo, že se subíček víc natáhl na stole a víc sevřel úchop. … „Třicet, Pane.“ Jo, a taky mu déle trvalo, než řekl počet. To už bylo lepší znamení, že se trest dostává hlouběji.

Švih, švih, švih, švih, švih, … ani jsem nepřecházel na druhou stranu stolu, aby se neměl oddechu, a rovnou jsem pokračoval … švih, švih, švih, švih, švih. … křečovité svírání už se stalo pravidlem, takže za chvíli začne reagovat i slyšitelně. „Čtyřicet, Pane.“

Přešel jsem opět na druhou stranu a dal se do poslední série. … Švih, švih, … svírání hned zesílilo naplno. … švih, švih, švih, … napnuly se svaly na rukou … švih, švih, švih, … subíček se začal mírně stavět na špičky u nohou … švih, ŠVIH. „Á,“ unikl tiše subíčkovi, ale rychle se vzpamatoval. „Padesát, Pane.“

Po poslední ráně jsem jen nechal důtky prolétnout vzduchem, aby jemně přistály na Michalových zádech a pohladili ho, když jsem je pomalu tahal k zadku. Přitom jsem se přesouval za něj. „Tak to byly dvojky. Na konci roku chci alespoň ze dvou vidět jedničku. Ale teď ta nešťastná angličtina.“

Chytil jsem důtky do druhé rukou a nechal prameny proklouznout prsty, dokud jsem nedržel jen konec. Odměřil jsem zkušeným okem vzdálenost a ustoupil o půl kroku dozadu. Pak už jsem si to namířil na můj oblíbený zadek.

Švih, švih, … směřoval jsem konci důtek střídavě na levou a pravou půlku … švih, švih, … sevření rukou na nohách stolu povolilo, protože si subíčkovo tělo uvědomilo, že jedna půlka je lepší než celý zadek při ráně ze strany. … švih, švih, švih, švih, … levá, pravá, levá pravá, i když se ruce už nesvíraly, půlky zadku reagovaly … švih, švih, švih, švih, švih, švih, … subíček se začal trochu kroutit, protože rány bez přestávky se začínaly hromadit… švih, švih, švih, švih, švih, švih, … sevření rukou opět zesílilo, protože tělo pochopilo – rána sice nešla na celý zadek, ale byla mnohem ostřejší a vždy směřovala skoro na stejné místo… švih, švih, švih, švih… švih… trochu jsem zpomalil, protože subíček se začínal mírně kroutit. A přitom měl před sebou ještě tolik ran. … švih… švih… švih… subíček opět svíral ruce a teď i zadek na maximum … švih… ŠVIH.

Michal to dal bez dalšího heknutí, ale bylo vidět, že se musel hodně překonávat. Nechal jsem ho odpočívat a čekal jsem. Něco mi chybělo. Čekal jsem půl minuty, minutu, a nic.

„Na něco jsi zapomněl!“ řekl jsem naštvaně a Michal najednou zvedl hlavu, jak přemýšlel, co to mohlo být. … ŠVIH, ŠVIH, ŠVIH … přetáhl jsem ho přes záda, aby dal přemýšlení důraz. Nic ale nevymyslel… „Počítání desítek!“ prozradil jsem mu prohřešek. … ŠVIH, „Á“, ŠVIV, „Á“, ŠVIV, „Á“ … Možná teď hekal překvapením, protože rány tlumila košile, ale spíš ne, přitvrdil jsem dost.

„Omlouvám se, Pane,“ řekl mírně vyděšeným hlasem. „Osmdesát, Pane.“… ŠVIH, ŠVIH, ŠVIV, „Á“, ŠVIV, „Áá“…

„Dobře. Ať se to neopakuje,“ uzavřel jsem to stále naštvaným hlasem. Trestat za známky je napůl hra, ale neposlouchat příkazy je vážnější prohřešek. Šel jsem se ke stolu dát si dva loky whisky, abych se uklidnil a popřemýšlel, co s těmi sto dvaceti ranami. Prohlížel jsem si subíčka stále opřeného o stůl, se splývající košilí a červenajícím se zadkem.

Odložil jsem poloprázdnou skleničku a přešel zpět k subíčkovi. Postavil jsem se za něj, aby se nemohl narovnat, kdyby se postavil a vydal rozkaz: „Sundej si košili.“

Subíček se zkusil postavit, ale musel zůstat jen v předklonu nad stolem a začal se svlékat. Rozepnul si knoflíky na rukávech a soukal se z rukávů. Chytnul jsem košili v ramenou, aby nesklouzla na zem. Subíček se vysmekl z rukávů a lehl si na stůl, zatímco mi košile visela v rukou. Nechal jsem ji proklouznout přes rukávy, dokud jsem nedržel konce, zatočil s ní v ruce a vytvořil tak provizorní provaz. Nasměroval jsem mu ji na kříž a přehnul se přes něj dolu, abych dosáhl pod stůl, kde jsem pevně utáhl uzel z rukávů. Byl zajištěný, aby se při trestu za čtyřky moc necukal, a přitom měl kryté ledviny, abych si živou hračku nezničil.

Vrátil jsem se ke stolku a ještě jednou jsem se napil. Usrkával jsem a sledoval ho, jak v klidu leží na stole a čeká. Zadek se červenal a nohy se mu mírně třásly. Oddaně ale ležel a nepokoušel se vstát ani smlouvat. Byl statečný.

„Tak co, už lituješ, že ses lépe neučil?“ zeptal jsem se provokativně.

„Ano, Pane,“ odpověděl odevzdaně Michal.

„Budeš se lépe učit?“ dál jsem vyzvídal.

„Určitě, Pane,“ řekl trochu uvolněněji Michal. „Určitě se zlepším, už žádné čtyřky, Pane. Slibuju.“

„To má být pokus, abych ti je teď odpustil?“ usmál jsem se a znovu jsem se napil. Michal raději neodpověděl. Věděl, že žádná odpověď teď není ta správná. Ano i ne bych dokázal použít k většímu trestu, kdybych chtěl. Ale při jeho mlčení jsem přemýšlel, jestli nezvolím alternativní trest. Přeci jen byl hodný, většinou, jen se hůř učil. Zaslouží si trochu slitování.

„Tak pokračujeme,“ řekl jsem radši. On zatím nepotřebuje znát mé myšlenky.

Odložil jsem skleničku a zase si vzal důtky. Přešel jsem k němu a pohladil ho rukou po růžovém zadku. Jak jsem se dotkl kůže, subíček sebou trhl. Asi už čekal důtky, tak ho nebudu dál napínat.

Spustil jsem ruku, ale přitom už jsem opsal oblouk důtkami… Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk… Trochu jsem přitlačil a subíček to poznal. Zatím se ale držel… Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, PRÁSK… „Ááá, devadesát, Pane.“ … Hodný, čekal jsem, že zase zapomene.

Přešel jsem na druhou stranu a pokračoval… Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … Subíček pevně svíral ruce kolem nohou stolu a pokoušel se znovu nevykřiknout. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, PRÁSK! … Bez reakce. Super, oceňoval jsem, když se tak snaží. Vážně budu hodný. … „Sto, Pane.“

Prásk… „Ááá!“… Nebyla tak velká, ale evidentně ho zarazilo, že mířila na záda. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … Teď už se zase držel. No uvidíme, jak dlouho. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, PRÁSK! … „Sto deset, Pane.“ Usmál jsem se spokojeně pro sebe a pomalu přešel na druhou stranu stolu a přitom ho pohladil po červenajících zádech.

Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … spustil jsem ve vyšším tempu. Viděl jsem, jak subíček zadržuje dech, aby více vydržel. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, PRÁSK. … „Ááu,“ vykřikl konečně, a pak si dal pauzu na vydýchání. „Sto dvacet, Pane.“

„Sto dvacet, dobře,“ řekl jsem, abych mu připomněl, že ho čeká ještě hodně. Dával jsem mu čas, aby si to uvědomil a pořádně se vyděsil vidinou osmdesáti dalších ran. Podržel jsem nad ním důtky, aby ho konce lechtaly na zádech, a pomalu jsem obcházel stůl dokola. Zastavil jsem se, až když jsem zase stál za ním.

Párkrát jsem mávl důtkami ve vzduchu a otestoval, že mám dost prostoru… Prásk, Prásk, … Švihl jsem zprava přes záda a rovnou pokračoval důtkami v oblouku kolem levé ruky, aby plynule dopadly znovu na záda. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … Pokračoval jsem v kruzích… Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … „Sto tři-“ – PRÁSK – „-ceeááá“ … Nenechal jsem ho domluvit a rovnou pokračoval dál. … PRÁSK – „Áá“ – PRÁSK – „Áá“ – PRÁSK – „Áááá“ … Hodně jsem přitvrdil a subíček se začal vrtět a vydávat zvuky skoro neustále… PRÁSK – „Áá“ – PRÁSK – „Ááá“ – PRÁSK – „Ááá“ – PRÁSK – „Ááá“ … Přestal jsem s kruhy a udělal rychlý krok do stany a namířil na zadek. … PRÁSK! „Aúúú“ … PRÁSK! „Áááuuu!“

Subíček popotahoval a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Nečekal jsem a došel jsem ke skříňce, ve které jsem nechával pár speciálních hraček. Otevřel jsem ji a našel jsem černý pytlík velikosti pěsti.

„Sto čtyřicet, Pane,“ našel Michal konečně dost sil říci počet ran.

Vrátil jsem se k němu s pytlíkem. Vyndal jsem z něj silikonový pás cudnosti a jeden plastový zámeček. Odložil jsem pytlík na stůl vedle Michalova třesoucího se těla a položil na něj zámeček a klec. Nechal jsem si v ruce jenom kroužek.

Vzal jsem subíčka za boky a trochu ho k sobě přitáhl. Pak jsem mu roztáhl nohy od sebe a pytlík s penisem se rozhoupaly v prostoru mezi nimi. Vzal jsem pytlík do ruky a navlékl na něj opatrně kroužek. Pak jsem jím provlékl i zimou a bolestí scvrklý penis. Urovnal jsem kůži kolem celého kroužku a natáhl se pro klec a zámeček. Nebyl žádný problém do klece dostat penis. Opatrně jsem klec přitáhl ke kroužku, abych mezi ně neskřípl citlivou kůži, a zajistil vše zámečkem. Natáhl jsem ruku k rukávům košile, kterou byl pořád „přivázaný“ ke stolu. Uvolnil jsem je a rukávy volně visely dolů.

„Klekni,“ řekl jsem, zatímco jsem došel ke gauči a posadil se. Subíček se narovnal a přitom zachytil košili, která mu klouzala ze zad. Odložil ji na stůl, došel ke mně a klekl, s rukama za zády a hlavou skloněnou.

„Čtyřky za češtinu a matiku jsem ti odpustil,“ vysvětlil jsem mu svůj záměr. „Na zkušební dobu. Dokaž mi, že za měsíc bys dostal nejvýš trojky. Pokud ne, dostaneš za měsíc trest za čtyřky a tentokrát nástrojem, který já zvolím. Rákoskou. A celý měsíc budeš zamčený, aby ses mohl soustředit na školu.“ Dořekl jsem a dopil jsem svojí whisky.

„Moc děkuju, Pane,“ odpověděl zamyšleně sub, asi zvažoval, co to pro něj znamená a co proto bude muset udělat. „Budu se snažit nezklamat Vaši důvěru, Pane.“

Jo, snaha je dobrý začátek. Motivace lepší. Vidina sto dvaceti ran rákoskou určitě udělá svoje. Ale to uvidíme za měsíc.