igamenir

Poprvé psem

Povídka je inspirována mými skutečnými zážitky, i když jsou zkušenosti sloučeny z tří oddělených lekcí a upraveny pro větší čtivost. Stále je ale text jasnou zpovědí, jak jsem se k dog-trainingu vlastně dostal - přes výprasky. Hezké počtení!

Pocházím z menšího města, kde to moc nežilo, takže jsem neměl příležitost sám sebe poznat. Věděl jsem díky internetu a svým fantaziím, že jsem gay a že jsem na mučení, ponižování a jiné zneužívání. Netušil jsem úplně, co přesně mě bude lákat, ale nejdostupnější byly povídky o výpraskách a nejvíc mi asi seděla ta role podřízeného, který dostával.

Když jsem se dostal do Prahy kvůli škole, neváhal jsem a na výpraskovou stránku jsem dal inzerát:

Nezkušený kluk, nový v Praze, hledá vychovatele, který ho zaučí ve výpraskách.

Inzerát nezkušeného kluka hledající zaučení najde vždy ohlas na podobných stránkách. Netrvalo dlouho a sešlo se mi pár odpovědí. Nejvíce mě zaujal jeden od vysokoškolského profesora, evidentně rozumného a vzdělaného, který mne chtěl podrobit důkladnému výprasku. Odepsal jsem tedy na email a vyměnili jsme si pár informací o podrobnostech.

Zanedlouho už jsem čekal v neznámé části Prahy na rohu neznámé ulice a posílal SMS svému novému Pánovi, že jsem na místě. Obratem jsem dostal telefonicky instrukce, ke kterému vchodu mám jít, na který zvonek zazvonit, do kterého patra vyjet a kterými dveřmi vejít. Pán zněl po telefonu stejně přívětivě, jako v emailové komunikaci, takže jsem neměl strach a vše splnil.

„Ahoj, pojď dál, Pavle,“ pozval mě mile do svého bytu.

„Dobrý den, Pane,“ odpověděl jsem slušně a začal se v malé předsíni vyzouvat. Přitom jsem se rozhlížel kolem, ale oboje dveře vedoucí do zbytku bytu byly zavřené, takže jsem toho příliš neviděl. Zaměřil jsem se tedy na Pána. Trochu vyšší než já, asi třicetiletý, s rovnými delšími vlasy a milým úsměvem. Rozhodně nepřipomínal žádného z mých středoškolských učitelů, za což jsem byl rád, protože nikoho z nich jsem do svých představ z dobrého důvodu nepouštěl.

„Do pozoru!“ řekl zostra, když jsem se vyzul. Postavil jsem se zpříma, dal ruce za hlavu a pomyslel si, že to bude asi ta prohlídka, o které se zmínil. Pán mi začal jezdit rukou po tričku, aby pečlivě prozkoumal mé tělo. Přitom několikrát sjel i níže a ohmatal tak mé péro, které se také pokoušelo postavit do pozoru. Nevynechal ani zadek, který několikrát zmáčkl, jako by testoval tuhost a připravenost na rány.

„Pojď dál,“ řekl mírněji, zatímco otevíral jedny z dveří. Vedly do obývacího pokoje, který byl zároveň ložnicí. Krom televize, stolku a křesel byla v místnosti jen velká postel, na které byly vyskládány různé nástroje na výprask. Neměl jsem problém žádný z nich poznat, ale spíš mě překvapilo, čím vším se dá vyplácet zlobivý kluk. Na posteli ležel připravený široký opasek, vařečka, pravítko, rákoska, pingpongová pálka a klepadlo na koberce. Trochu jsem znervózněl.

Pán si sedl na postel, roztáhl nohy a plesk do levého stehna. Pochopil jsem a přehnul jsem se přes něj na postel. Pán mě chytil levou rukou za bok a pravou mi pohladil zadek. „Tak jdeme na to.“

Prásk, Prásk, Prásk, Prásk… Než jsem se stačil připravit, vysázel mi několik ran na zadek. Nevěřil jsem, že to může rukou a přes kalhoty tak bolet, ale pevná ruka zvládne evidentně hodně. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk… Pán pokračoval dál a já se začínal kroutit. Pán mě jen pevněji chytnul a pokračoval dál. …Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … Každá půlka obdržela deset ran, pak teprve přestal a nechal mě chvíli vydechnout. Místo odpočívání jsem se začal stydět. Chtěl jsem dostat výprask a teď se kroutím po pár ranách. Zatím zadek jen trochu hřál, tak snad vydrží dost.

„Vstaň,“ řekl Pán a uvolnit sevření. Postavil jsem se před něj. Pán mi rozepnul pásek a kalhoty a stáhl mi je ke kolenům. Pak si znovu plesk do stehna. Vrátil jsem se na místo a sliboval si, že tentokrát zkusím vydržet bez hnutí. Pán se otočil a po něčem sáhnul.

Bum, Bum, Bum, … Tohle bylo jiné, ne tak prudké, ale mnohem průraznější. Představil jsem si pingpongovou pálku. Šlo to vydržet překvapivě lépe. … Bum, Bum, Bum, Bum, Bum, Bum, Bum … Bolest se začínala stupňovat. … Bum, Bum, Bum, Bum … Monotónní vyplácení pokračovalo a já začínal svírat půlky čím dál tím víc. Pán si toho všiml a občas udělal pauzu, dokud jsem půlky opět nepovolil. … Bum, Bum, Bum. BUM. BUM.

Devatenáctá a dvacátá byly o hodně silnější a já se prohnul v zádech ve snaze instinktivně uniknout. Koleno ale nedovolilo víc než pár centimetrů. Krom konce jsem ale vydržel bez hnutí, a tak jsem začal doufat, že všechny přichystané nástroje vydržím. I když zadek už jen nehřál, ale i bolel.

„Vstaň,“ řekl znovu Pán. Postavil jsem se tedy přes něj a pán mi stáhl slipy. Trochu si pohrál s mýma koulema, pousmál se a zas si pleskl do kolena. Vrátil jsem se do známé polohy a čekal, jaký nástroj bude následovat dál.

Prásk, Prásk… Au! Vařečka! Dostával jsem jako dítě nařezáno spíš výjimečně, ale tu bolest jsem si pamatoval. … Prásk, Prásk, … snažil jsem se ucuknout, ale koleno nedovolilo. … Prásk, Prásk… Začal jsem se kroutit. Pán mě pevně chytnul a pravou nohu dal přes mé nohy, abych měl ještě méně prostoru. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, Prásk, … Nemohl jsem se pořádně hýbat, a tak jsem aspoň zatínal půlky a zadržoval dech. … Prásk, Prásk, Prásk, Prásk. Konečně jsem dostal dvacet a věděl jsem, že bude zas pauza a změna. Co tak ještě zbývalo za nástroje?

Pán mě zvedl a nasměroval mě k židli stojící poblíž. Přehnul jsem se přes ni a už tušil, co přijde.

Švih… „Ááá!“. Rákoska! Teď už jsem se neudržel a vykřikl nahlas. Pána se pousmál, asi ho potěšilo, že už začínám reagovat. … Švih. Švih. Švih. Švih. … Pán zvolil mírnější tempo a já svíral zadek i pěsti, abych překonal instinkt a udržel se v pozici. … Švih. Švih. Švih. Švih. … Začal jsem postupně svírat i zuby a oči, abych tu bolest překonal. … Švih. ŠVIH. … „Ááá!“ Desátá rána byla silnější a já se opět neudržel. Byl jsem ale vlastně rád. Značilo to, že je poslední. I když jsme se domluvili na dvaceti, pán asi cítil, že bych to nedal.

Pán mě nechal chvíli vydechnout, ale pak už mě směroval směrem k posteli. „Lehni si,“ řekl mi a já si poslušně lehl na kraj, na kterém předtím seděl. Pochopitelně na břicho, s rukama před sebou. Pán se natáhl pro polštář a strčil mi ho pod zadek. Chvíli ho rovnal, dokud nebyl s pozicí polštáře a hlavně mého určitě už hodně červeného zadku spokojen.

Znovu se přese mě natáhl a já ucítil, jak něco za sebou táhl. Otočil jsem hlavu a viděl, jak v ruce skládá široký pásek přeložený na půlku a zkouší švihnutí. Podíval jsem se před a zhluboka se nadechl v očekávání rány.

PRÁSK! … Rána byla hlučná, ale proti desáté rákosce vcelku snesitelná. V klidu jsem tedy vydechl. … PRÁSK! … Rychle jsem se opět nadechl, sevřel zadek a zadržel dech. To bylo rozhodně silné nejen zvukem, ale i dopadem. … PRÁSK!… Zakousl jsem se do prostěradla, abych nevykřikl. … PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! „Áá!“ PRÁSK! „Áá!“… I přes prostěradlo jsem hekal a doufal, že už bude konec. … PRÁSK! „Áá!“ PRÁSK! „Áá!“… Prostěradlo už jsem svíral i rukama a Pán už ani nečekal, až povolím zadek, protože by se nedočkal. … PRÁSK! … Desátá rána. Ani jsem nepoznal, jestli byla silnější nebo ne. Prostě HODNĚ BOLELA. Jenom to mi rezonovalo v hlavě.

„Tak to ti pro dnešek asi stačí, co?“ řekl Pán. Tak asi byla poslední. „Sice jsme říkali, že jich bude dvě stě, ale i osmdesát je na první výprask slušné.“

„Ano, Pane,“ řekl jsem s úlevou a pomalu se k němu otočil. Posadil jsem se, ale přitom si pořád hladil zadek a hledal hmatem nějaké znatelné stopy. Cítil jsem ale jen, jak je horký.

„Zvládli jsme to za dvacet minut,“ řekl Pán s úsměvem, aby dal najevo, že mu ten krátký výprask nijak nevadí. „Domlouvali jsme se na hodině. Chceš si teda zkusit něco jiného?“

„Můžeme, Pane,“ řekl jsem trochu nesměle, protože jsem nevěděl, co od toho čekat.

„Zkusíš si být otrok, posloužíš mi?“ zeptal se Pán a já jen přikývl. „Dobře, tak počkej, někde tu mám pouta a obojek.“ Pán se začal přehrabovat v jedné ze skříní a za chvíli vyndal tenká kožená pouta.

„Nemůžu ten obojek najít,“ řekl Pán trochu podrážděně. „Mám tu jen obojek pro psa.“

„To nevadí, Pane,“ řekl jsem neutrálně, ale v hlavě mi hned naskočilo pár povídek a fotek, které jsem viděl. Ostatně Azor byla jedna z mých oblíbených povídek. A jedna z nejstarších fotek, které jsem stáhl z internetu, byl kluk klečící u psí misky.

„Můžeme klidně zkusit i toho psa,“ řekl jsem k Pánovi a nasadil výraz, který jsem tehdy nazval toužebný, ale teď by to byly prostě ‚psí oči‘.

„Opravdu?“ zeptal se Pán, jako by mi nevěřil, ale bylo na něm vidět, že už přemýšlí, co by se dalo se psem dělat. „Tak dobře. Svlíkni se.“

Začal jsem se svlékat. Kalhoty a spodky jsem měl pořád u kolen, tak jsem je rovnou v sedě stáhl. Pak jsem si sundal triko a stáhl ponožky. Vše jsem hodil za sebe na postel. Pán zatím odešel do koupelny a vrátil se se svými ponožkami. Smotal je dohromady, až vytvořily klubko velikosti tenisového míčku.

„Klekni,“ řekl Pán rozhodným hlasem a ukázal před sebe na zem. Klekl jsem před něj, a pak si hned sedl na paty. Jako sub bych si to nedovolil, ale v roli psa bych měl mít oči níž než sedící Pán, myslel jsem si. Pán se zdál spokojený. Pohladil mě po vlasech a pak podrbal za uchem.

Pán mi připnul obojek a znovu mě podrbal, zatímco říkal instrukce: „Teď jsi pes, takže nesmíš mluvit. Smíš jenom štěkat. Jasné?“ Přikývl jsem.

„Říkám, Jasné?“ zopakoval Pán.

„Haf,“ štěkl jsem tiše a nesměle.

„Dobře,“ pochválil mě Pán a ještě jednou mě podrbal. Pak mi ukázal míček z ponožek, abych si ho prohlédl a očuchal ho.

„Přines!“ Vystartoval jsem za míčkem, vzal ho do pusy a rychle se s ním vrátil k Pánovi. Ten nastavil ruku a já mu do ní míček opatrně položil.

„Šikovný,“ pochválil mě Pán, ale na nic nečekal a hned znovu hodil. „Aport!“

Znovu jsem odběhl a rychle se vrátil. Bylo sice jenom asi dva tři metry, ale stejně mě to bavilo a Pána evidentně taky. Občas hodil míček za sebe na postel, jednou nebo dvakrát do kuchyně. I přes malý prostor jsem byl zanedlouho zadýchaný.

„Sedni,“ řekl konečně Pán a já si poslušně sedl na paty. Pán si mě prohlédl a pak se ke mně sehnul a urovnal mi posez – nohy mi rozevřel víc od sebe, ruce posunul víc k sobě, na úroveň kolen.

„Tak je to správné,“ poučil mě Pán. „To si zapamatuj.“

„Haf,“ reagoval jsem a snažil jsem si pozici zapamatovat, abych příště nezklamal.

„Aport,“ hodil mi Pán ještě jednou míček, i když jen kousek. Stačilo zvednout se a otočit k němu, abych na něj dosáhl.

„A sedni,“ řekl Pán, když jsem se k němu otočil, zatímco si ode mě bral míček. Sedl jsem zase na paty a hned rozevřel nohy a zarovnal ruce. „Šikovný pejsek. Pamatuje si.“

„Tak lehni,“ řekl Pán a já se přikrčil u země. Pán proti tomu mé pozici nic nenamítal, tak to bylo asi dobře. „Sedni,“ udal Pán a já zaujal už známou pozici, ani jsem se v ní nemusel příliš urovnávat. „Lehni,“ řekl znovu a já se zas přikrčil. Tak to zopakoval ještě několikrát, asi abych si obě pozice zapamatoval. Pak mě nechal v lehu, položil mi jedno chodidlo na záda a drbal mě drsnou ponožkou.

„Budeš určitě šikovný pejsek,“ rozpovídal se Pán. „Určitě víc než na výprasky. Ale na to tě taky brzo vycvičím. Dneska jsi prvně pejsek?“ Přikývl jsem, nějak se mi nechtělo mluvit ani štěkat do země. Pánovi to ale stačilo. „Tak to je dobré. A výprask jsi předtím vážně neměl?“ Zavrtěl jsem hlavou. „No dobře, tak to nevadí. Zvládl jsi to taky vcelku dobře. A co bychom tam mohli ještě přidat… Už jsi zkoušel podvazování?“ Kývl jsem, jako že ano. „No i tak to můžeme udělat.“

Pán se spustil nohu a přikázal „Na čtyři.“ Vyskočil jsem z lehu, postavil se na všechny čtyři a pozoroval Pána. Odešel ke skříni, chvíli v ní přehraboval a pak se vrátil s tkaničkou od bot, asi metr dlouhou. Přiklekl vedle mě a strčil mi ruku mezi nohy. Bez příkazu mi je roztáhl nohy dál od sebe a promnul mi péro a pytlík s koulema. Začal mi kolem nich zavazovat provázek a já cítil, jak se péro a koule přiškrcuje a rychle nabíhá. Za necelou minutu byl hotov. Znovu mi koule a teď tvrdé stojící péro promnul a postavil se.

„Je to dobré?“ zeptal se Pán starostlivě.

„Ano, Pane,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Pán se natáhl na postel a …

Švih… „Ááá!“. Co to? … Švih! … Nechápavě jsem se schoulil na zemi. … Švih! „Aúú“ … „Pes nemluví!“ proniklo ke mně konečně mezi šviháním. … Švih! Švih! … Po pěti ranách přestal a já měl konečně čas se trochu vzpamatovat.

Pomalu jsem si uvědomil, že jsem začal brečet. Celý výprask jsem statečně vydržel a teď mě rozbrečelo pět rychlých ran. Také jsem si teprve uvědomil, že jsem se neschoulil jen tak na zemi, ale kolem Pánovi levé nohy. Pevně jsem se jí držel a nechtěl se pustit. Teď jsem už ale mohl, takže jsem povolil sevření a posadil se. Hlavu jsem si opřel o Pánovo koleno a čekal jsem, co bude dál. Nejvíc mě mrzelo, že jsem porušil jeden z hlavních rozkazů, aniž bych si to uvědomil.

„Ještě se budeš muset učit,“ konstatoval Pán klidným hlasem, ze kterého bylo cítit, že počítal s nějakým mým selháním. „Tohle už si snad pro příště budeš pamatovat. A příště se budeme věnovat jiným věcem. Pro dnešek už máš ale zážitků dost, tak to ukončíme, co říkáš?“

Jen jsem přikývl a otřel si slzy, které mi ještě tekly po tvářích. Bál jsem se, že by štěkot vyzněl přes brekot nepatřičně. Byl jsem ale rád, že jsem Pána nezklamal na tolik, aby mě už nechtěl vidět.

Pán mi sundal obojek a pak vstal, aby mi podal oblečení. Rychle jsem se oblékl, naposledy si utřel slzy, které už přestaly téct. A vyrazil ke dveřím, abych se i obul. Mezi dveřmi jsem se ještě otočil.

„Děkuji, Pane,“ řekl jsem s úsměvem, který jsem musel na tvář trochu vnutit, ale v duši jsem ho cítil naplno. „Těším se na příště.“