igamenir

Bezmocně ponechán II

Ležel jsem na boku a snažil se nějak srovnat třeštící hlavu i bušící srdce. Bylo to už moc a začal jsem se mírně zmítat. Nemohl jsem příliš – svázání rukou i nohou bylo hodně těsné, takže se nehnuly o víc než pár centimetrů. Zakroutil jsem tedy aspoň trochu hlavou a doufal, že hadice z masky skutečně vede do nějaké nádobky, místo aby byla na konci ucpaná. Závan čerstvého vzduchu do masky mi prozradil, že skutečně někam vedla a už nevede. Nebo že se zacpání hadice uvolnilo. Dýchat poppers tak dlouho vážně nedělalo dobrotu. Ale vlastně jak dlouho?

Neměl jsem ponětí, kdy Vašek s Honzou odešli. Muselo to být minimálně čtvrt hodiny podle toho, jak mne brněly ruce. Byl jsem rád, že aspoň brní celé a ne jen některé prsty, jak vždy varují na svazovacích workshopech. Ostatně na workshopech varují i před tím nechávat svázané suby samotné kdekoliv. Prý to není vůbec bezpečné. Ale pokud toho zkusíte tolik a tak intenzivně jako já, bezpečné věci už prostě nevzrušují dostatečně. Často jsem uvažoval, jaké by to bylo být ponechán někde svázaný pár hodin. No a teď bych dal nevím co za to, kdybych ponechán nebyl.

Přemýšlel jsem, že bych se mohl nějak přetočit, abych uvolnil tlak na rukou. Hlavně tu, na které jsem ležel na boku, jsem už přestával cítit. Ale představa otočení na břicho byla nemyslitelná. Bradavky se už teď ozývaly, že mají dost a rády by pauzu od japonských svorek, takže lehnutí na ně nepřicházelo v úvahu. A krom toho tu byla ta svorka na stojícím péru, která by taky pěkně zabolela.

Otočil jsem se tedy opatrně aspoň na záda. Tedy spíš na obě ruce a chodidla. To se rozhodně nelíbilo koulím, které s sebou musely vytáhnout těžké závaží. A moje vrtění ho pak nemilosrdně shodilo mezi nohy a já překvapením a hlavně bolestí vykřikl do smotaných jocksů, latexové fólie a plynové masky. A podruhé jsem vykřikl, když tah za koule postavil péro do pozoru a to tak zatáhlo za japonské svorky. Ještě že mi dali takový tlumič.

Bolest naštěstí rychle odezněla a vlastně mi trochu pročistila hlavu. Ne že by mi hlava v tu chvíli k něčemu byla. Nebo jo? Zdálo se mi, že kolem mě někdo chodí. Že by zůstali doma a bavili se tím, jak tu sebou vrtím a hekám? Kroky pokračovaly, ale nedokázal jsem určit, z kterého směru vlastně přicházejí. Zdálo se, že odevšad, jako by mě Vašek s Honzou obcházeli. Pak mi ale došlo, že mě jen klamou smysly. Kroky nebylo nic víc, než bušení mého srdce rezonující v hlavě těžké a zmatené od poppers a lajny a uzavření v plynové masce.

Snažil jsem se tedy ještě víc uklidnit a přemýšlet, co by se tak dalo dělat. No, moc toho nešlo, usoudil jsem. Díky svým zkušenostem s provazy jsem poznal hned na začátku, že Honza bude zkušený rigger a jen tak se z jeho díla nedostanu. Zbývá jenom převalovat se sem tam a chránit si končetiny před přílišným odkrvením.

Teď jsem třeba cítil, že už skoro necítím zápěstí, na kterém jsem od otočení ležel. Převalil jsem se tedy zase na bok, ale raději ten druhý než předtím. Závaží na koule zase neposlušně sklouzlo a znovu zatáhlo za koule. Další tlumený křik už jsem ani moc nevnímal. Stejně ho nikdo neslyšel a nikoho nezajímal. Jen jsem si automaticky ulevil.

Je zvláštní, jak se postupně střídají pocity a zesilují různé části. Možná to je tokem hormonů, že něco odstaví, a tak se může něco jiného vyjít do popředí. V té chvíli jsem přestal vnímat bradavky, a jak jen to bylo možné i koule. Zato se najednou ozvala díra. Kolík v ní nebyl příliš velký, ale přece jen to bylo to největší, co jsem v sobě za posledních pár dnů měl. Kromě toho byl asi namazaný jen gelem na vodní bázi, který začal usychat, a kolík začal tlačit. A abych nezapomněl, ještě vibroval. No jen si to představte.

Tedy na jednu stranu jsem se bál, až bude někdo ten suchý kolík vyndávat – za jak dlouho asi? – na druhou stranu bych ho tam raději neměl. I když jak se znám, jakmile by ho někdo vyndal, chtěl bych ho zpátky, nebo ještě něco většího, třeba ve tvaru a funkci ruky.

Jo, když mluvíme o ruce, ta, na které jsem ležel, byla tak moc zticha, až mi to nebylo příjemné. Přemýšlel jsem, jestli bych se přeci jen nemohl otočit na břicho. Tedy spíš udělat most mezi koleny a hlavou, abych si nezalehl bradavky a přitom dal rukám pauzu. Usoudil jsem ale, že svázání mezi rukama a nohama je příliš krátké a nedalo by mi k tomu dost prostoru. A navíc představa závaží na koulích, visícího a kývajícího se volně pode mnou, taky nebyla nijak lákavá.

Zkusil jsem tedy opačný most. Otočil jsem se zpět na záda a prohnul se tak, abych se opíral jenom o chodidla a ramena. Obě ruce začaly mravenčit a brnět, což bylo skoro nesnesitelné, ale po předchozí necitlivosti vítané. Závaží se válelo vedle mého péro a já si dával dobrý pozor, aby se neválelo přes něj a neutrhlo konec japonské svorky na uzdičce.

Začal jsem zase přemýšlet, na který bok se otočím, protože se začínal do toho ozývat ještě kříž. Najednou mě ale zarazilo, co přicházelo hadicí do plynové masky. Ucítil jsem intenzivní vůni poppers a hlava mi zase začal těžknout a hloupnout. Co to? Že by tu někdo přece jen byl?

Nějaká ruka mě začala honit péro a druhá si začala hrát s koulema. Péru se to moc líbilo, ale koule spíš doufaly, že jim ruka trochu uleví od váhy. Další dvě ruce si začaly hrát se svorkami na bradavkách, které už by rády byly volné. Pátá ruka mě začala hladit po zadku a dorážet na vibrující kolík.

Cože? Jsem se nějak přepočítal! Pátá ruka?