igamenir

Neukojený chtíč

„Nazdar, zmrdečku,“ pozdravil mě Martin, když konečně dorazil. Čekal jsem na něj už skoro půl hodiny, ale on věděl, že bych čekal i déle.

Blonďák, 180 centimetrů, roztomilý v obličeji, vysportované hladké tělo, a ve vyholeném rozkroku 20centimetrové tlusté péro. Jednou jsem ho náhodou viděl nahého a postaveného a od té doby jsem o něm měl mokré sny. Chtěl jsem se o něj a jeho péro starat, lízat, cucat, ale hlavně pořádně hluboko kouřit a pak mu nastavit. A on to moc dobře věděl a užíval si to.

„Mám hlad,“ oznámil mi. „Půjdeme do mekáče.“ Vyrazili jsme směrem k vybranému fast foodu a já si ho koutkem oka prohlížel. Bylo už teplo, tak byl jenom v triku, ve volných riflích a starších skejťáckých botách. Můj pohled se jako obvykle zastavil na bouli v rozkroku, která i ve volných riflích byla znát. Hned jsem pocítil, že v mých kalhotách začíná být těsno.

To už jsme ale dorazili do restaurace a vešli dovnitř. Byla poloprázdná, ale u pultu bylo před námi pár lidí. Martin se chvíli díval na vývěsky a pak oznámil, že si dá Big Tasty. Šel si sednout do zadní části klubu. Za pár minut jsem se dostal na řadu a objednal jídlo pro Martina a pro sebe Big Mac. Zaplatil jsem a vydal se hledat Martina. Seděl až úplně vzadu na lavici u jednoho zapadlého stolu. Rád si vybírat místa, kde bylo více soukromí. Sedl jsem si vedle něj na židli, a přisunul před něj tác s jídlem. Ani se neobtěžoval poděkovat, natož nabídnout zaplacení. Rovnou začal chroupat hranolky.

Sáhl jsem si do tácu pro svůj Big Mac, ale než sem vůbec stačil zaregistrovat pohyb, srazila mě do židle prudká facka. „Neopovažuj se, zmrde. Potřebuješ hubnout.“ Otevřel krabičku Big Macu a začal ho jíst ještě před svým objednaným burgerem. Mlsně jsem koukal, jak dlabe, neschopen slova.

Po chvíli si usrkl a hned mi přiletěla facka z druhé strany. Nechápal jsem. „Já přece piju Light!“ štěkl na mě. Tím ho asi přešla dobrá nálada, protože hned pokračoval stejným tónem. „To si ještě vyřídíme! A co tak mlsně koukáš? Dělej, klekni! A zády ke mně, ať tě to jídlo neláká.“ Nejistě jsem se rozhlédl po restauraci, jestli někdo není poblíž, ale to už přiletěla další facka. Radši jsem si tedy rychle kleknul, jak mi poručil, a doufal, že si nikdo nepřijde sednout blízko.

„Možná bych mohl pod stůl,“ začal jsem nejistě, „abych se mohl zatím starat o vaše péro, Pane.“ Raději jsem v takových chvílích vykat, aby to neznělo tak drze. Otočil jsem hlavu, ale podle Martinova výrazu mi hned bylo jasné, že to bylo moc. Do zad se mi prudce opřel nohou, až mě povalil na všechny čtyři.

„Žádné takové, zmrde,“ vyštěkl. „Péro dostaneš, až MNĚ se bude chtít.“ Nohou mi pořád tlačil na záda, a nezdálo se, že by se chystal dát ji pryč. Musel jsem tedy dalších deset minut potupně klečet na čtyřech, zatímco měl na mně odloženou nohu a jedl. Po chvíli mi dal na záda i druhou nohu a já tušil, že asi skončil.

„Abys nebyl úplně o hladu, tak tady máš,“ řekl najednou, zatímco mi odlehčil záda. Nečekal jsem, že bude tak hodný, takže mě to překvapilo, ale brzo jsem pochopil. Na zem hodil asi deset hranolků: „Žer!“

Vzal jsem jednu hranolku do ruky, ale hned mi přistála bota na boku a povalila mě na zem. „Takhle žerou zmrdi?“ zeptal se. Ani jsem nemohl odpovědět. Okamžitě přiskočil a hrubě mě zase zvedl za krk a rameno. Pak mi ruku bolestivě kroutil za zády, dokud mě hlavou nedostal až na zem. „ŽER!“ řekl znovu a důrazněji. Pokořeně jsem snědl hranolky pusou přímo ze země.

„Vidíš, že to jde,“ řekl vítězně. „Jdeme“ Vyšli jsme z mekáče a Martin automaticky zamířil ke svému domovu. Vydal jsem se tedy za ním doufaje, že je třeba tak nadržený, aby mi dopřál svoje péro. Martin ale dál myslel jen na sebe.

„Mám chuť na cígo,“ prohodil. Věděl jsem, co to znamená. Rychle jsem z kapsy vytáhl krabičku cigaret, kterou jsem koupil jen pro něj, protože jsme nekuřák, a nabídl mu. Když si strčil cigaretu do pusy, zapálil jsem mu ji. Mlčky jsme šli dál.

„Co chceš dělat dál?“ zeptal jsem se nejistě, ale s nadějí v hlase.

„Nevím, žádný spěch,“ odpověděl flegmaticky. Odbočil z ulice do parčíku a sedl si na lavičku. Park byl prázdný, protože už se stmívalo a všechny děti už byly nejspíš v posteli. Šel jsem si sednout vedle něj, ale rychle mě zarazil.

„Ať tě to ani nenapadne,“ řekl přísně a pohledem naznačil prostor před sebou. Klekl jsem si tedy a čekal. Martin si začal hladit péro přes kalhoty a jeho boule se začala zvětšovat. Moje péro se rychle ozvalo, že je mu těsno.

„Chceš moje péro?“ provokoval mě Martin.

„Jo, moc,“ řekl jsem a hladově koukal na jeho rozkrok.

„Jak moc ho chceš?“ provokoval dál. Zdálo se mi, že jsem zahlédl, jak jeho dvacet centimetrů zabloudilo do nohavice.

„Hrozně moc, Pane,“ řekl jsem rychle a sklouzl zase k vykání. „Víc než cokoliv jiného, Pane.“

„Co bys pro něj udělal, zmrdečku?“ zeptal se nadrženě. Obrys jeho péra už byl jasně vidět přes kalhoty a Martin si ho už tvrdě honil.

„Všechno, Pane,“ řekl jsem bez přemýšlení. „Udělal bych všechno, co si budete přát, Pane, abych ho mohl mít.“ Cítil jsem, že moje spodní prádlo už začíná být mokré. Martin si ještě chvíli hrál se sebou přes kalhoty a dával si na čas.

„Tak svlíknout, zmrde!“ vyštěkl najednou. Když mi došlo, co chce, nejistě jsem se rozhlédl po okolí. Hned na mě ale přiletěly dvě facky z obou stran. „Hned! A celej!“ Začal jsem se tedy svlíkat a přál si, aby tu nebyla kamera a ani žádný kolemjdoucí. Rychle jsem stáhl triko přes hlavu a rozepnul si kalhoty. Musel jsem se postavit, abych si zul boty a stáhl kalhoty i se spodky, ale pak jsem se rychle vrátil zpět do kleku.

Martin nic neřekl, jen si užíval svou nadvládu. Pak pomalu rozepnul poklopec a vytáhl svoje péro. Naklonil jsem se k němu a doufal, že konečně budu moct ochutnat. Rychle mě ale odstrčil nohou.

„Žádný takový,“ řekl. „Teď vyřešíme tu špatnou kolu!“ Sáhl do jedné hluboké kapsy na džínách a vytáhl kožené důtky. Takový nástroj bych u něj nečekal, ale už párkrát přinesl nějakou hračku, aby mě mohl lépe trápit. Myslel jsem, že mě začne bičovat, tak jsem radši sklonil hlavu, ale překvapivě mi důtky podal.

„Teď si sám dáš dvacet ran, zmrde,“ poručil mi. A začal si v očekávání honit péro rychleji.

Nechtělo se mi, ale co mi zbývalo. Vzal jsem důtky do ruky a opatrně se s nimi švihl přes rameno do zad. Nebylo to tak hrozné. Švihl jsem se tedy znovu a ještě jednou. Když jsem se napřahoval na čtvrtou ránu, přišla další facka, už ani nevím kolikátá za tento večer. Vytrhl mi důtky z ruky.

„Musíš“ – třísk – „bičovat“ – třísk - „pořádně“ – třísk – „nebo“ – třísk – „si mě“ – třísk – „nepřej“ – třísk – „zmrde“ – třísk.

Jenom šok z té rychlosti mě zachránil od hlasitého křičení. Záda jsem měl po těch několika ranách jak v ohni a zhluboka jsem popadal dech.

„A teď znovu, a za trest to bude třicet, zmrde!“ poručil mi. Rozmáchl jsem se tedy a vší silou se švihl přes záda. Nebylo to tolik jako od Martina, ale jemu to naštěstí stačilo. I tak to bylo dost. Pomalu jsem se bičoval a Martin se přede mnou honil čím dál tím rychleji. Když jsem byl u dvaceti, už jsem pomalu začínal slzet bolestí. Při třiceti jsem už nepokrytě brečel a byl jsem rád, že to mám za sebou.

„Třicet, Pane,“ řekl jsem potichu. Martin nic neřekl, jenom se mi opřel nohou o hruď. Dál honil a vypadalo to, že se pomalu ale jistě blíží k vrcholu. Sledoval jsem ho hladovýma očima. Chtěl jsem vzít jeho péro do pusy, ale jeho noha mi bránila. Asi znal můj chtíč líp než já a předem mu zabránil. Podle mého pohledu na nohu asi poznal, na co myslím, a přesunul nohu výš, až se mi špičkou opíral o pusu. Bál jsem se, aby mi nepřikázal lízat podrážku, ale naštěstí mu současné ponížení stačilo. Tentokrát.

Najednou rychle vstal, bafnul mě za vlasy a povalil mě na zem na záda. Než jsem zapřemýšlel, co chystá, začaly na mě dopadat první spršky jeho spermatu. Byla toho pořádná dávka a trefila se mi přímo do obličeje. Naštěstí jsem stihl instinktivně zavřít oči. Druhá dávka následovala hned po ní a trefila se mi na prsa. Třetí trochu menší šla na břicho a další už slabé nechal Martin vytékat na moje stojící péro.

Martin se jen usmál, zastrčil si péro zpátky do kalhot a zapnul poklopec. Sklonil se na mě a poplácal mě po tváři: „Snad příště, zmrdečku.“ Na to se otočil a odešel směrem domů.

Začal nadrženě honit a roztíral jsem si jeho mrdku po celém těle. Během pár sekund jsem vystříkl několik mohutných dávek. „Snad příště, Pane,“ řekl jsem do ticha.