igamenir

Autem za město II

Vystoupil jsem z autobusu na zastávce, naší oblíbené, a rozhlédl se kolem. Moc lidí tu nebylo, ale i tak jsem byl rád, že nemusím čekat tady. Pán si totiž tentokrát vymyslel, že mám čekat v kleče jen ve spodním prádle. Naštěstí ne tady, ale malém vjezdu do lesa o kus dál. Vydal jsem se tím směrem a přemítal jsem, co mě asi bude čekat. Rozdílný začátek bylo totiž to nejmenší. Zatímco jindy jsme se setkávali jen na pár hodin večer v týdnu, tentokrát se Pán chtěl sejít v pátek a měl jsem počítat, že to „bude trochu delší“. Neměl jsem s sebou nic mít, a tak jsem si vzal do batohu jen to nejnutnější – občanku, zdravotní průkaz, Opencard a nějakou bankovku. Mobil jsem nechal doma, snad mě nikdo nebude shánět.

Zahnul jsem na první lesní cestu a přemýšlel, jak hluboko do lesa mám asi jít. Instrukce mluvily o vjezdu, tak jsem radši zalezl hned za první křoví, aby mě Pán nehledal. Svlékl jsem si kalhoty i triko, zul boty a ponožky, a vše vložil do batohu. Zůstali mi jen bílé boxerky s velmi výrazným obrysem nedočkavého péra. Klekl jsem si, batoh položil vedle sebe a čekal. Občas projelo kolem nějaké auto, ale žádné nezastavilo a díky mé poloze za křovím mě ani žádné nevidělo.

Asi po čtvrt hodině nervózního, ale nadrženého čekání jsem uslyšel, jak jedno auto poblíž přibržďuje. Pak jsem zaslechl pípání parkovacího asistenta, jak nejspíš začalo couvat na lesní cestu. Modlil jsem se, aby to byl Pánovo a ne nějaký náhodný houbař. Naštěstí se přede mnou objevil zadek červeného sedanu, které jsem tak dobře znal. Zastavilo zadním kolem kousek přede mnou a motor zhasl. Z auta vystoupil Pán a postavil se přede mě.

„Tak co, čubko, připravený?“ pronesl směrem ke mně, ale znělo to, jako by se ptal spíš stromů kolem.

„Ano, Pane,“ řekl jsem automaticky, než jsem si stihl uvědomit, že mu oslovení Pán vadí.

„No uvidíme, jak zvládneš, co si pro tebe ‚Pán‘ připravil,“ odpověděl s mírným výsměchem. Já byl ale rád, že už oslovení bere. Na druhou stranu jsem dostal strach, protože to i mohlo znamenat, že to tentokrát nebude jen klasická mrdačka.

Tok myšlenek přerušil zvuk otevírajícího se kufru. Pán z něj vydal nějaký pytel a přišel s ním ke mně. Z pytle vyndal policejní pouta a obešel mě. Vzal mě za ruce a sepnul mi je pouty za zády. Pak zalovil znovu v pytli a já uslyšel opět stejné chřestění. Další pouta? Ano, za pár vteřin jsem ucítil kov i pod kotníky a nohy byly spoutány. Do třetice zalovil v pytli za doprovodu chřestění a tu jsem ucítil, že jsem stahován za ruce dolu. Třetími pouty mi sepnul dvoje pouta dohromady.

Pak mi před očima přelítl nějaký hadr a než jsem si to uvědomil, měl jsem v puse strčený nějaký šátek, který mi Pán hned na těsno zavázal za hlavou. Rozhlédl jsem se kolem, co dalšího mě ještě asi čeká, ale moc jsem toho nestihl zahlédnout. Na hlavě mi přistál onen pytel, ze kterého vše vytahoval a provaz u jeho otevření se mi stáhl kolem krku a v dotycích a tahání na krku jsem poznal zavazování uzlíku.

Asi bych měl mít strach, klečet skoro nahý na lesní cestě, spoutaný třemi pouty do kozelce, s roubíkem a pytlem přes hlavu. Ale naběhlé péro snažící se protrhnout látku bílých boxerek dávalo znát, že se to vůbec nepříjemné není. Pán mě asi zatím obešel dopředu a také si tohoto znaku všiml, protože mě do něj několikrát mírně nakopl botou a pak to opakoval na koulích.

Najednou mě vzal kolem jednou rukou kolem pasu a druhou za rozkrok a zvedl mě do vzduchu. Ucítil jsem rychlý závan větru, jak se se mnou otočil a udělal pár kroků a najednou jsem zas mířil dolů a narazil jsem na něco drsného, kobercovitého. Kufr auta, pomyslel jsem si, a vzápětí mi to potvrdila rána, která mohla být jen zavřením kapoty. Mé sny o únosu se naplňovaly.

Chvíli se nic nedělo, ale pak auto nastartovalo a vyrazili jsme kupředu. Myslel jsem, že zkusím odhadnout směr a tak jsem si zapamatoval, že první odbočení bylo doleva. Pak už jsem ale lítal ze strany na stranu a nebyl jsem sto pamatovat si všechny odbočení, natož odhadovat vzdálenosti mezi nimi. Jak dlouho jsme jeli? Ani to netuším, protože mezi lítáním do stran i nahoru mou pozornost ubíraly zařezávající se pouta v zápěstí a kotníkách a tísnící se péro v boxerkách, které ne a ne klesnout.

Po určité, ale mně neznámé době jsme tedy konečně zpomalili a nakonec zastavili. Ozvalo se zase pípání asistenta a auto někam zacouvalo. Auto konečně definitivně zastavilo, motor zhasl a veškerý hluk i pohyb ustal. Za chvíli jsem uslyšel otevírání dveří auta, nějaké kroky a kapota kufru se otevřela.

Pán mě vzal kolem prstou a ramen jednou rukou a druhou mezi nohama a hodil si mě přes rameno. Někam se vydal, ale bylo to jen pár kroků, než se zastavil. A než se ozval ten hlas. „Nazdár, Marků! Tak to je ta čubka? Paráda. Tak jí hoď dozadu a pojď jíst. Pak se do ní dáme.“

„Jasán,“ odpověděl neznámému můj Pán tónem, kterým mluvíte se dobrými kamarády. Ušel nějakých dvacet třicet dalších kroků neurčitým směrem - asi někam dovnitř nějaké místnosti, protože od vyndání z auta jsem cítil mírný vánek, který na posledních pět kroků ale přestal - a hodil mě na něco měkkého.

„Počkej tady, čubko,“ řekl Pán a odkráčel zas pryč. Co mi asi tak zbývá, než tu čekat? řekl jsem si a splnil rozkaz.