igamenir

Hlídací pes

Psáno pro Jsem-Pes.cz

Pršelo čím dál tím víc a stejně musel jít dál. Petr popobíhal od stromu ke stromu, ale žádný ho nedokázal ochránit před nekonečnou průtrží studených kapek. Dal se do běhu, už ani ne ve snaze něco najít, ale jen se zahřát.

Kdyby býval zůstal ve městě, když ho rodiče vyhodili z bytu, asi by se teď choulil v suchu někde v podchodu mezi ostatními bezdomovci. Ale to mu tehdy přišlo příliš depresivní. Potkal tam lidi, kteří žili na ulici dvacet třicet let, a to pro něj byla děsivá vyhlídka. Ve svých osmnácti si chtěl uchovat naději, a tak vyrazil do světa. Tedy spíš do přírody, po republice. Co by teď dal za podchod.

Napravo od sebe zahlédl světlo, a nevěda co jiného dělat, vydal se k němu. Dorazil k asi metr a půl vysokému plotu, který se táhl na obě strany, kam jen dohlédl. Což na druhou stranu nemuselo být v tom slejváku a v noci zas tak daleko. Nechtělo se mu to ale obcházet, protože ho zaujala menší dřevěná kůlna, která stála asi pět metrů před ním. Světlo vycházelo z dvoupatrového domu stojícímu ještě o dalších padesát metrů dál, takže byl dostatečně daleko, aby na kůlnu ukrytou ve tmě nebylo vidět.

Petr rychle přelezl plot a vydal se obhlédnout kůlnu. Vypadala trochu nízká, ale bytelná a rozhodně kvalitní. Bude uvnitř sucho. Když ji obešel, najednou se vyděsil. Místo očekávaných dveří měla jen průlez. Psí bouda! Už se chtěl vydat na úprk, ale rychle mu došlo, že hlídací pes by se už dávno ozval – a nejspíš i zahryzl - kdyby tu byl.

Petr už dál nepřemýšlel. Vlezl rychle průlezem dovnitř, sundal si mokré oblečení, takže vlastně zůstal nahý, zachumlal se do rohu psí boudy a brzo usnul.

„Hej! Co tu děláš!?“ probudil Petra výkřik. Z nadzvednuté střechy na něj mířila hlaveň pušky. Kvůli slunci neviděl, kdo ji drží. Rychle sáhl po oblečení, aby na sebe něco natáhl, ale hlas ho zastavil.

„Nesahej na to!“ přikázal. „Co když tam máš zbraň. Koukej vylézt ven,“ poručil. Puška ale nevypadala, že by chtěla uhnout, tak musel vylézt skrz průlez pro psa. Před boudou se chtěl zvednout, ale byl opět zastaven.

„Zůstaň hezky dole,“ přikázal. „Na dvou bys mohl dostat nějaký šílený nápad a já bych pak po tobě musel střílet. Pojď.“ Petr si nebyl jistý, jestli se mu chce lézt po čtyřech, když má jít a nemá vstát, a vůbec si nebyl jistý, že chce lézt nahý, protože všechno oblečení zůstalo v boudě. Ale s puškou se dohadovat nechtěl. Teď navíc viděl, kdo na něj mluví – vousatý chlap jak hora, asi čtyřicetiletý, celý v mysliveckém. Proti jeho menšímu vychrtlému tělo nesrovnatelný rozdíl. A určitě uměl střílet.

Následoval myslivce asi dvacet metrů kolem plotu na menší plácek krytý od domu hustými keři. Všude se válely nedopalky, krabičky od cigaret. I pár prázdných lahví od nějakého alkoholu a pár použitých kondomů.

„Tak co mi k tomu řekneš?“ zeptat se přísně hlas. Petr netušil, co má na mysli.

„Já?“ začal překvapeně Petr, když mu došlo, že je ten nepořádek asi sváděn na něj. „Já to nebyl. Já jsem sem jen zabloudil, když jsem se chtěl ukrýt před deštěm. Přísahám, pane.“ Chtěl, aby to znělo pevně a rozhodně, aby mu myslivec uvěřil, ale spíš to znělo vyděšeně. Na myslivce to ale i tak zapůsobilo. Po chvilce jeho obličej zjihl a tvářil se najednou vcelku příjemně.

„Jo, asi máš pravdu,“ souhlasil nakonec myslivec smířlivě a možná i trochu omluvně. „Nikdy jsem tě tu v okolí neviděl, a tohle se děje už pár týdnů. Tak pojď za mnou k domu,“ dodal už víceméně mile. Stále na čtyřech se vydal Petr za ním, ještě nejistější než předtím. Předchozí vztek chápal, ale teď vlastně nevěděl, co čekat. Myslivec si u domu sedl na lavičku a Petr si klekl na paty vedle něj.

„Ach jo,“ vzdychl myslivec smutně a zamyšleně. „Míval jsem tu bernardýna – Obřík se jmenoval – který mi hlídal celou zahradu. Všichni ti spratkové z okolí se mu z dálky vyhýbali. Ale bohužel byl už moc starý a před pár týdny umřel. A ti spratkové mi sem teď pořád lezou a dělají bordel.“ Myslivec chvíli mlčky seděl a asi vzpomínal na Obříka. Pak sklouzl pohledem na Petra a najednou se usmál, podrbal ho na hlavě a vydal se pryč kolem domu.

„Počkej tu,“ houkl jen za sebou. To ale neměl Petr v plánu, protože si pořád pamatoval na pušku. Chtěl utéct co nejdál odtud. V tom ale jeho pohled zabloudil na misku plnou granulí vedle lavice. Myslivec ji asi z nostalgie zatím neuklidil. Petr už z nouze jedl ledacos, takže mu to divné nepřišlo. Naopak by mohly být dobré, radil jeho prázdný kručící žaludek.

Petr se natáhl po granulích, ale všiml si, že má od lezení ruce celé od bahna. I když jedl různé věci, na bahno se vážně necítil. A utřít ho nebylo kam. Hlad byl ale silný, tak po krátkém zvážení odhodil veškeré zábrany a začal jít pusou přímo z misky.

„Jak ti chutnají,“ ozvalo se vedle něj posměšně. Otočil se a všiml si, že myslivec se vrátil s balením sušenek a sklenicí vodou. Asi věděl, co Petr potřebuje. Teď už se ale neměl k tomu, aby mu donesené sušenky dal. Strčil si je do kapsy a pokynul k misce. „Klidně si posluž. Obříkovi moc chutnaly. Měli by být s příchutí krůty.“

Petr si tím nebyl jistý, krůtu dlouho neměl, ale byly vcelku dobré. Pokračoval tedy v chroupání. Po chvilce ale zabloudil pohledem na sklenici, kterou držel myslivec v ruce. Ten si toho všiml a s krátkým „já zapomněl“ ji vylil do druhé misky. Petr nad tím moc nepřemýšlel a rychle zapil granule uvízlé v krku, než pokračoval dál. Myslivec už zase vypadal zasněný ve vzpomínkách. Ruka mu při tom sklouzla z opěradla lavice na Petrova záda, kde ho začala drbat. Bylo to příjemné cítit láskyplný teplý dotek po takové době.

„Pojď, umyješ se,“ řekl myslivec, když Petr vyprázdnil obě misky a posadil se znovu na paty. Následoval myslivce za roh domu přes vydlážděný plácek s grilem ke dveřím. Myslivec je otevřel a za nimi se objevila krásná moderní koupelna.

„Posluž si,“ nabádal ho myslivec, než se vydal zpět, pryč od něj. Teď už se Petrovi utíkat nechtělo, protože horká sprcha byla příliš velké lákadlo. Rychle tedy přeběhl do vany a pustil na sebe vodu ze sprchové hlavice nad sebou. Chvíli tak stál, když za sebou uslyšel kroky. Otočil se na myslivce, který přinesl jeho špinavé, ještě vlhké oblečení a hodil ho do pračky.

Petr se najednou cítil nějak nesvůj. A pak mu došlo, že nejistotu cítí, protože stojí. Mozek mu sice říkal, že teď už asi lézt po čtyřech nemusí, ale v duši cítil, že to je ta správná pozice před myslivcem. Dívat se mu z očí do očí mu přišlo příliš neuctivé, a tak si raději zas klekl. Sám to nechápal, ale tak to bylo rozhodně lepší, správnější.

Myslivec nemohl tušit, co se v něm odehrává. Asi mu to jen přišlo roztomilé, protože se pobaveně usmál. Pak mu připomněl, aby použil dost sprchového gelu, protože je jak čuně, a vydal se zas ven. Petr rád poslechl a namydlil se i několikrát po sobě, aby byl opravdu čistý. Když se Petr celý dočista umyl, vylezl z vany a utřel se do osušky visící vedle vany. Už bez nějakého přemýšlení si sedl na zem a čekal.

Myslivec se vrátil za pár minut a v ruce držel strojek. „Všiml jsem si, jak ses pořád drbal,“ začal věcně, ale Petr nasadil zmatený výraz.

„Asi si to už ani neuvědomuješ,“ pokrčil rameny myslivec. „Nejspíš budeš mít vši nebo blechy. Nebo obojí. Nejjednodušší je prostě vlasy ostříhat.“

Petr se nad tím chvíli zamyslel a dal mu za pravdu. Vlezl si tedy zpátky do vany a poslušně klekl. Myslivec zapnul holicí strojek a beze spěchu mu oholil celou hlavu skoro do hola. Pak Petrovi bez řečí zvedl levou ruku a holil mu i podpaží. Petr pak už sám zvedl i druhou ruku, aby mohl oholit i druhé. Myslivec pak sjel pohledem k Petrovu ohanbí. Petr se začervenal, ale poslušně se zvedl, aby mohl myslivec zlikvidovat případně vši i tam. Nakonec se musel Petr otočit a vystrčit na myslivce zadek, z čehož zčervenal ještě víc. Myslivec si chtěl být ale jistý, že je dostane všechny – těžko říct, jestli vši nebo chlupy. Petr byl jinak na těle holý a po zkrácení těch pár ochlupených oblastí se cítil ještě víc nahý, než předtím. Myslivec ho v rychlosti osprchoval a Petr se trochu rozklepal zimou.

„Pojď ke krbu, tam je tepleji,“ řekl myslivec a podrbal ho pod bradou a na tváři, než se vydal pryč. Petr rychle vyskočil z vany a po znovu čtyřech – teď už mu to přišlo zcela přirozené - ho následoval druhými dveřmi vedoucími do domu. Myslivec se zde usadil na pohovku u krbu a natáhl nohy na taburet před ním. Petr si poslušně klekl vedle pohovky, ale myslivec poklepal na ní. Petr teda vyskočil na ní a znovu přidřepl.

„Lepší?“ zeptal se myslivec a podrbal Petra tentokrát za uchem. Petr kývl a nechal se laskat. Teplo ruky ho ale přitahoval, takže se o ni opřel a spíš instinktivně po ní sjel, až se opíral o rameno. Myslivec ho nechal a přesunul ruku na jeho záda. Petr slastně zavrněl a sjel hlavou myslivci do klína. Myslivec ho tak chvíli drbal a pak se rukou přesunul na břicho. Petrovi to bylo moc příjemné a myslivec vypadal, že je to také to správné. Asi se právě tak mazlil se svým Obříkem.

„Víš,“ začal po chvíli ticha myslivec. „Jsi vlastně moc milý kluk. Mám pro tebe návrh. Co kdybys tu se mnou zůstal. V teple, s dostatkem jídla. Nějaká pomoc by se mi tu hodila. Hlavně tedy s ohlídáním těch spratků, co mi lezou na zahradu. Co říkáš, nechceš mi dělat ‚hlídacího psa‘?“

Petr se zamyslel jen na chvíli, protože hned věděl, co odpovědět: „Haf Haf Haf!“